Nenapadá mě nikdo, vůči komu by choval nenávist. Za Janem Sokolem
 
Jan Sokol, leden 2019
Autor: Matěj Stránský

V úterý 16. února nás zastihla smutná zpráva, že ve věku nedožitých 85 let zemřel Jan Sokol. Uzavřel se tak život, který by vydal hned na několik osudů: Jan Sokol během něho stihl být zlatníkem, programátorem, disidentem, filosofem, učitelem bytových seminářů, překladatelem, vrcholným politikem, vysokoškolským profesorem a ještě mnoho dalšího. Na jeho životopisu by se mohly klidně vyučovat moderní české dějiny a též prakticky demonstrovat zásada, že člověk si nemá nikdy zoufat a nikdy se vzdávat.

Narodil se v roce 1936 do intelektuální prvorepublikové rodiny: otec byl rektorem Uměleckoprůmyslové školy a matka kunsthistorička. V květnu 1945 si na oslavu osvobození — jak mi kdysi prozradil — zapálil svoji první cigaretu, ovšem po únorovém puči kvůli třídnímu původu celá rodina upadla v nemilost. Jan Sokol musel opustit Arcibiskupské gymnázium, vyučil se proto zlatníkem a maturitu si dodělal až roku 1958 při zaměstnání, když pracoval jako mechanik ve Výzkumném ústavu vakuové elektrotechniky; posléze se dlouho živil jako programátor.

Reklama
Reklama

V roce 1963, kdy se politická situace trochu uvolnila, začal studovat dálkově Matematicko-fyzikální fakultu. Studia nedokončil, ale v té době jeho zájem už dlouho poutala filosofie a biblistika: jeho učiteli byl jednak theolog Ota Mádr, ale především jeho budoucí tchán Jan Patočka, s jehož dcerou Františkou se oženil v roce 1961. V roce 1977 se stal signatářem Charty 77, což mělo za následek, že po následujících více než deset let byl vystaven soustavné perzekuci ze strany StB. V té době pořádal s přáteli bytové semináře, překládal filosofické texty z francouzštiny a němčiny, spolupracoval na ekumenickém překladu bible a v samizdatu publikoval řadu svých původních textů.

Po roce 1989 byl v prvních svobodných volbách zvolen poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum, kde se následně stal místopředsedou Sněmovny národů a předsedou poslaneckého klubu Občanského fóra, v roce 1998 zastával krátce post ministra školství v Tošovského úřednické vládě a v roce 2003 se stal kandidátem vládní koalice na prezidenta, když v nepřímé volbě jen těsně podlehl Václavu Klausovi.

Jan Sokol
Autor: ČT24

Paralelně ke své politické činnosti zahájil též akademickou dráhu. Jakkoliv mohl vzhledem k okolnostem svých neúspěšných vysokoškolských studií patrně snadno požádat o rehabilitaci, nevydal se touto cestou a namísto toho řádně plnil nároky jednotlivých stupňů: v roce 1993 tak získal magisterský titul obhajobou práce Člověk a svět očima Bible, v roce 1995 pak obhájil dizertaci s prací Mistr Eckhart a středověká mystika, habilitoval se roku 1997 dílem Čas a rytmus, v roce 2000 byl pak jmenován profesorem v oboru filosofie výchovy. Je autorem mnoha vědeckých studií, za něž se mu dostalo řady tuzemských i zahraničních ocenění.

Vědecká práce Jana Sokola se velmi těsně prolínala s jeho učitelským působením: mám dokonce za to, že právě učení kladl o hodně výše než vlastní badatelskou činnost, za což jsme mu jako studenti byli neskonale vděčni. Ačkoliv se odborně věnoval zejména fenomenologii, etice a filosofické antropologii — krom Jana Patočky patřili mezi jeho oblíbené autory zejména Emannuel Lévinas či H.-G. Gadamer, filosofii i antropologii chápal v prvé řadě jako disciplínu, která se má věcně přiměřeným a odborně fundovaným způsobem, ovšem přesto srozumitelně a přístupně, vyjadřovat k otázkám, jež interesují a tíží moderního člověka: filosofie nemá a nesmí být od odtržená od života.

V tomto ohledu byl Jan Sokol součástí tradice, kterou zahájil T. G. Masaryk a do níž patřili jak Jan Patočka, tak i Václav Havel - a která je po mém soudu ve středoevropském postkomunistickém prostoru vcelku unikátní. Pedagogickou realizací této zásady pak bylo zejména bakalářské Studium humanitní vzdělanosti na IZV UK a později na Fakultě humanitních studií, jež s sebou nese étos všeobecného nespecializovaného humanitního studia vzdělávající mladé lidi ke svobodě. Tomuto bakalářskému studiu, kterým za jeho života prošlo mnoho tisíc studentů, věnoval nesmírně mnoho času a energie a na jeho kvalitě a pověsti mu vždy velmi záleželo.

Jan Sokol
Autor: Karel Cudlín

Jelikož jsem měl tu čest u Jana Sokola studovat a též následně pod jeho vedením i pracovat, dovolil bych si na závěr několik osobních postřehů a vzpomínek. Předně bych vyzdvihl zvláštní syntézu, kdy na jedné straně hluboce prožíval svou katolickou víru, ovšem na straně druhé byl oddán téměř až osvícenským demokratickým ideálům racionality, rovnosti a svobody: jakkoliv jsme často přesvědčováni, že tyto hodnoty jsou vzájemně takřka neslučitelné, není to pravda.

S jeho katolickou vírou pak souvisel mimořádný vnitřní klid ve smyslu optimistického očekávání věcí příštích a pevného vědomí božího přátelství. Odsud snad plynula jeho nesmírná velkorysost, která se projevovala dvěma způsoby: jednak jako otevřenost a ochota naslouchat druhému, s níž se bylo možno setkat snad jen u těch, již prožili část svého života pod tlakem v disentu, a jednak neobyčejná schopnost odpouštět, když i na zlé doby dokázal vždy vzpomínat s humorem. Nestěžoval si a nenosil v sobě hořkost: nenapadá mě nikdo, vůči komu by choval nenávist.

Během své akademické kariéry Jan Sokol ovlivnil či spíše vychoval několik tisíc studentů: v tomto ohledu patrně nemá mezi českými filosofy takřka konkurenci: ačkoliv se tedy životní příběh Jana Sokola uzavřel, vůbec nepochybuji, že zdaleka ještě neřekl do naší společenské, kulturní i politické situace své poslední slovo.

Autor je žákem Jana Sokola a přednášejícím na UK FHS

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte