Místo kyselých dešťů dnes prší mikroplasty

Zpravodajskými weby proletěla tento týden zpráva, že vinou selhání vzduchotechniky v čokoládovně pršelo na jedno švýcarské městečko celý den kakao a ušpinilo rezidentům volně parkující automobily.  Ve stínu této nepříjemnosti trochu zanikla informace o jiných, ne tak viditelných a méně poživatelných deštích. Jak informují časopis Science a magazín Wired, po čtrnácti měsících zkoumání srážek a vzorků vzduchu zjistili badatelé, že na odlehlé území 11 národních parků v USA padne ročně víc než 1000 tun mikroplastů - ekvivalent 120 milionů plastových lahví. Kousíčky plastů přitom samozřejmě neprší pouze na americké národní parky. Jinde bude jejich spad stejný, nebo dokonce větší.

„Sledovali jsme jen malé chráněné území USA - a výsledek nás šokoval,“ komentovala množství spadlého plastu environmentalistka a členka výzkumného týmu Janice Brahney. Měření potvrdilo pravděpodobnost docela strašidelného scénáře, podle něhož mikroplasty – drobounké kousky umělých tkanin a jiných plastových výrobků - poletují v atmosféře a s deštěm či větrem přistávají všude po Zemi, na hladinách oceánů i ve zdánlivě nedotčené divočině nebo v těch nejodlehlejších částech světa. Plastové deště se tak stávají novou formou jedovatých kyselých dešťů, které devastovaly životní prostředí v 70. a 80. letech minulého století.

Zbavit se této nové hrozby navíc rozhodně nebude tak snadné, jako to bylo s kyselými dešti. U nich bylo nejtěžší dosáhnout konsensu, co je způsobuje. A jakmile se vědecká obec shodla na viníkovi, jedovatých emisích oxidu siřičitého, řešení bylo relativně jednoduché: katalyzátory v autech a lapače emisí v továrnách a elektrárnách problém kyselosti během několika desítek posledních let z velké části vyřešily.

Ale mikroplasty už stačily kontaminovat kdeco, jsou všude, a i když o jejich hrozivosti a „špatnosti“ nikdo nepochybuje, naprosto není znám způsob, jak je z prostředí odstraňovat.  Navíc plastového odpadu, ze kterého se mikroplasty neustále odlupují, pořád přibývá - a podle střízlivých odhadů se jeho současných 260 milionů celoplanetárních ročních tun zvýší během následujících deseti let až na 460 milionů tun.

Zmíněný výzkum v amerických národních parcích si kladl za cíl tuto teoreticky dobře známou hrozbu lépe kvantifikovat. Vědci přitom nejenže separátně zachycovali vzorky deště a suchého vzduchu, snažili se i přesně modelovat, kde která bouře přinášející dané vzorky vznikla a kudy na své pouti procházela. To jim umožnilo zmapovat, jak atmosférický systém částice plastů přenáší.

Zhruba řečeno: vítr nejprve zvedne miniaturní kousky rozpadlých plastů ze země v městských oblastech, zanese je do atmosférických proudů, z nichž je po čase vymyje zpět na zem déšť. Menší částice přitom mohou se vzdušnými proudy putovat tisíce kilometrů, stejně jako je prach ze Sahary schopen přeletět Atlantický oceán a přistát v pralesech Amazonie.

Jedním z opravdu šokujících zjištění výzkumu byl pak podle vědců citovaných magazínem Wired fakt, že plastové částečky se nacházely v 98 procentech odebraných vzorků deště i vzduchu. Dvě třetiny zachycených mikroplastů tvořily částečky tkanin, například polyesteru z oblečení. 30 procent pak byly syntetické mikročástice, pocházející podle odhadu badatelského týmu z průmyslových barviv a povrchových úprav. Pokud jsou tyto barvy nanášeny sprejem, dostávají se snadno do ovzduší a jsou unášeny dál.

Hodně znepokojivé je i to, že mikročástice plastů se mohou dál rozpadnout na nanočástice, tedy na tak malé kousky hmoty, které vědci nedokážou běžnými nástroji detekovat. „Nevidím ve vzorku nic, co je menší než čtyři mikrony, ale to neznamená, že to tam není,“ cituje Wired environmentalistku Janice Brahney.

Jeden mikron je tisíckrát menší než milimetr a tisíckrát větší než nanometr. A jak dodává Brahney: „Když něco nevidíme, tak to neznamená ani to, že to nemůžeme vdechnout.“ Věda zatím neví, co vdechování mikročástic přináší lidskému zdraví, ale – jak píše Wired – dá se předpokládat, že nic moc výhodného.