Král Karel III. nebude aktivně prosazovat zájmy prince Charlese

Královna Alžběta je po smrti již téměř týden, nastává tedy čas přemýšlet o tom, co bude dál. Britové samozřejmě vědí, že mají nového panovníka, kterého se teď v Česku učíme znát pod novým jménem Karel III., zatímco předtím jsme mu desítky let říkali princ Charles. Co to ale znamená v praxi? Povede Karel Británii novým, nečekaným směrem? Dá průchod svým celoživotním sklonům, třeba lásce k životnímu prostředí. Bude mít třeba Spojené království prvního „zeleného“ krále?

Únosné snění

Americký časopis The Atlantic vystihl způsob fungování zesnulé panovnice velmi přesně. „Královně toho v jistém smyslu mnoho nedělala. Neúnavně cestovala, usmívala se a povzbuzovala, ale na rozdíl od mnoha svých předchůdců  neusilovala o politický vliv. Místo toho pronikla do představ lidí a ovládla je. Třetina Britů (včetně odpůrců monarchie) přiznává, že se jim o královně zdá,“ píší kolegové z úctyhodného magazínu a dodávají, že mají na mysli společensky únosné snění - třeba o tom, že se královna zastavila na čaj.

Financial Times popisují stejný přístup méně barvitě, ale podobně: královna si podle nich „dávala velký pozor, aby nezasahovala do politických záležitostí Británie“. Tedy samozřejmě, aby tak nečinila otevřeně. Co se dělo v zákulisí a především během pravidelných soukromích audiencí s premiéry a premiérkami, ve sféře neformálního vlivu, to se nejspíš hned tak nedozvíme.

Vlastně je možné říct, že v přísné nezaujatosti a povznesenosti nad každodenní provoz spočíval recept zesnulé panovnice na přetrvání monarchie. Díky němu mohla fungovat jako stmelující prvek, její podpora se ostatně až do konce pohybovala okolo 80 procent. To by nebylo možné, kdyby otevřeně zastávala jakékoliv „kontroverzní“ názory, na nichž v Británii neexistuje co nejširší společenská shoda. Panovník, který by v moderní demokracii významnou část společnosti svými postoji popuzoval, by své názorové oponenty časem zjevně vyprovokoval nejen sám proti sobě, ale dost možná proti celé instituci - nevolené, dědičné, s legitimitou, která z definice stojí na velmi vratkých nohou.

Tohle ví král Karel III. nepochybně mnohem lépe než komentátor Respektu, nejspíš  o tom v kruhu své rodinné „firmy“ přemýšlel celý život. Sám to ostatně také řekl a potvrdil. V rozhovoru již před lety vysvětloval, že si naprosto uvědomuje zásadní rozdíl mezi rolí následníka trůnu, tedy pozicí, kterou zastával celý život, a úkolem krále či královny. „Nemůžete být stejný v roli panovníka i prince velšského. Představa, že budu nějakým způsobem pokračovat naprosto nezměněným způsobem, je naprostý nesmysl, protože obě role, obě situace, jsou naprosto odlišné.“

Samozřejmě nemůžeme vědět, do jaké míry Karel III. svým slovům dostojí. Pokud ale ano, je nanejvýš pravděpodobné, že nemůžeme očekávat krále Karla III., který bude nadále aktivně prosazovat zájmy prince Charlese, tedy například témata životního prostředí, upadající architektury, homeopatie, ale dost možná také podpory Tibetu nebo okaté nechuti k Vladimiru Putinovi. Pokud se dnešní panovník od své matky a předchůdkyně něco naučil, tak ví, že právě to „se nesmí“, neboť pak okamžitě přijde na řadu otázka, zda se o názorech přece jenom nemá demokraticky hlasovat. A odpověď pravděpodobně nebude pro monarchii příznivá.

Absence politického aktivismu samozřejmě neznamená, že bude všechno běžet plynule tak jako dosud. Ani to není možné, královnu Alžbětu nelze jednoduše přelepit podobiznou Karla. Ten nemůže zopakovat její příběh mladé ženy nastupující na trůn v okamžiku národní tísně po 2. světové válce. Síla Alžběty spočívala také v tom, že představovala optimistickou protiváhu proti objektivně upadajícímu vlivu Británie ve světě včetně dekolonizace. Přesto lze očekávat, že, alespoň zpočátku, se změny budou odehrávat spíše uvnitř instituce samotné, tedy královské rodiny. A v ní nebývá zvykem rozhodovat příliš kolektivně (odtud mnoho srdceryvných příběhů o bezcitné královně, které tak skvěle vyznívají v bulvárních médiích a na filmovém plátně).

Výbušná směs

Jestliže se Alžbětě II. mezi britskými experty na monarchii něco vyčítalo, pak rozhodnutí zachovat široký rozsah aktivních členů královské rodiny. Britský ansámbl, který se často nedokáže naskládat na menší tribunu, bije v porovnání s monarchiemi Španělska nebo Skandinávie do očí. To s sebou nese nejen pocit, že prostí poddaní musí „živit“ příliš mnoho zahálčivých snobů, jejichž role je obtížně pochopitelná, ale také riziko skandálů a lapálií.

Štíhlá královská rodina, v níž by oficiální funkce připadaly pouze nejužšímu okruhu osob v těsné blízkosti monarchy, by se nemusela zabývat např. pedofilními sklony strýce Andrewa ani dramaty mezi sourozenci, kteří mají reálně odlišnou šanci jednou skutečně vládnout. Respektive, řešila by je jako každá jiná rodina v soukromí a nekomplikovala by jimi chod významné státní instituce.

Karel III. skutečně v minulosti hovořil o tom, že chce tento krok své matky napravit a počet aktivních členů rodiny snížit. Zda a jakým způsobem k tomu dojde, je ovšem otevřené - a rozhodně není možné očekávat žádná revoluční řešení v řádu týdnů či měsíců. Zároveň na způsobu, jakým Karel III. svou roli sehraje, bude záležet mnohé.

Dosud totiž může mít čtenář pocit, že ho vnitřní chod podivné instituce nemusí zajímat. Realita je nicméně taková, že až neskutečně populární postava Alžběty II. nebyla pouze předpokladem úspěchu seriálu na Netflixu, ale také zárukou soudržnosti celého Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Podle některých analytiků Karlovi dokonce hrozí, že se popularita jeho matky nepříjemně otočí proti němu - že se ukáže, že loajalita poddaných je navázána více na osobnost zesnulé panovnice než na instituci jako takovou.

Spojené království přitom po Brexitu čelí posíleným odstředivým tendencím Skotska a Severního Irska. Ve Skotsku vládnoucí nacionalisté usilují o opakování referenda o nezávislosti, a to může mít bez Alžběty (a po odchodu z EU) skutečně jiný průběh. V Severním Irsku zase v nedávných volbách zvítězila republikánská strana Sinn Fein usilující dlouhodobě o sjednocení s Dublinem. I v tomto případě se kombinace nového panovníka a nechtěného odchodu z EU rýsuje v dlouhodobějším horizontu jako potencionálně výbušná směs.

K tomu připočtěme válku na Ukrajině, inflaci a energetickou krizi - a rázem je jasné, že i změny v chodu královské rodiny zamýšlené jako způsob, jak upevnit autoritu a oblibu nového krále, mohou mít dalekosáhlé důsledky.