Jednu českou malinovku, prosím

Z desítek jich zbylo tak málo, že je lze spočítat na prstech jedné ruky. Přesto je možné tvrdit, že v ostré konkurenci nadnárodních značek se české sodovkárny stále drží. Pomáhá jim nostalgie za limonádami, které si starší pamatují z dětství, touha zákazníků po lokálních nápojích bez umělých přísad, za které jsou ochotni si připlatit, a silný příběh o dlouhé tradici, která přežila války i znárodňování. A dokonce se udržela i v rámci jedné rodiny. 

Aby se vyrobilo a dodalo

David Prchal téměř každý den sedne za volant a z kladenské sodovkárny Kalabria zaveze, co je potřeba. V Rychnově operuje během úterního dopoledne jednu z ještěrek převážejících kastlíky cinkající skleněnými lahvemi šéf výroby Podorlické sodovkárny Tomáš Konvalina a u linky, z níž sjíždí várka limonád, kterou je potřeba naskládat do krabic, stojí Pavlína Nováková, která má jinak na povel výrobu pálenky. Do korby kamionu naloženého sudy se občas vyšplhá také Pavel Vavruška mladší, spolumajitel sodovkárny Koli v Kolíně.

Je polovina července, a to znamená absolutní vrchol sezony, kdy se hodí každá ruka. „Občas v tuhle dobu někdo přijde, že chce novou limonádu nebo vymyslet nějakou novou příchuť,“ usmívá se vlastník Kalabrie Prchal nad absurditou takového požadavku. „Na to ale vůbec není čas, teď řešíme jen to, aby se vyrobilo a dodalo. Vyrobilo a dodalo. Na experimenty je zimní sezona.“ Zima je ideální i na další činnosti, které sodovkárnám pomáhají překlenout sezonní útlum. Léto znamená festivaly, kempy, letní kina, koncerty, ale i stánek u cyklostezky nebo osvěžení k domácímu grilování. Tam všude malí domácí hráči svádějí boj s obřími zavedenými korporacemi i novým typem konkurence, kterou představují třeba limonády a další nealko nápoje velkých pivovarů. O úspěchu rozhoduje nejen cena či pověst značky, ale třeba i schopnost dodat festivalu komplet stánek i s chlazením a obsluhou.