Habemus papam. Lev XIV. může nabídnout naději a ta je teď silně potřeba

Máme papeže! Tradiční zvolání z lodžie chrámu svatého Petra ve Vatikánu patří, myslím, nejen téměř 1,5 miliardě římských katolíků, ale všem lidem. Pro většinu světové populace (včetně křesťanů, kteří se nehlásí k Římu) je Petrův nástupce ovšem spíše jednou z veřejných osobností, i když možná inspirativnější než ostatní. Přesto se domnívám, že Robert Francis Prevost, Lev XIV., jenž se jako 267. římský papež ujímá funkce, bude přece jen někým víc.

Ne nutně kvůli tomu, jak se mu jako Petrovu nástupci povede, to ostatně teprve uvidíme, ale proto, že papež přece jen může z titulu své funkce nabídnout něco jiného než hlava běžného státu nebo duchovní vůdce: naději. A ta je teď silně potřeba, protože nový papež nastupuje za ohromné nejistoty živené válkami, sociálními krizemi, vývojem globálního klimatu nebo překotným rozvojem umělé inteligence.

Papež Lev XIV. pochází ze Spojených států amerických, ale podstatnou část života strávil mimo svou vlast, zejména v Peru, kde působil v řadě funkcí včetně biskupské. V Římě vedl od ledna 2023 důležité dikasterium pro biskupy, a má tak vynikající přehled o situaci v církvi. Na podzim téhož roku jej papež František učinil kardinálem.

Volbou jména nový papež navazuje na Lva XIII., který na Petrově stolci zasedal v letech 1878–1903, a do historie se zapsal zejména důrazem na sociální otázky, kterým věnoval přelomovou encykliku Rerum novarum z roku 1891. Kromě toho ovšem také kriticky vystupoval proti tehdejšímu liberalismu. Prvními slovy Lva XIV. bylo „pokoj vám“, neboli to první, co slyšeli učedníci od zmrtvýchvstalého Krista. Papež se ve své první promluvě také přihlásil ke svému předchůdci, když zmínil, že církev má být synodální, tedy společně utvářená všemi svými členy.