Doba plastová: Mikroskopické částice umělých hmot jsou přítomny i v lidských plodech

Nápad vznikl po přečtení vědeckého článku s titulkem „Plasticenta: První důkaz o přítomnosti plastů v lidské placentě“, který vyšel v roce 2021 v jednom z prestižních vědeckých časopisů. V placentách několika žen byly tehdy poprvé nalezeny drobné úlomky plastů, konkrétně takových, které se používají například na výrobu plastových lahví, obalů potravin, omítek nebo laků na nehty. „Fascinovalo nás to,“ vzpomíná ostravský lékař Ondřej Šimetka. Placenta je chápána jako bariéra schopná cizorodé mechanické částice zadržet. Opravdu přes ni ale neproniknou? Aby to zjistili, rozhodli se ostravští vědci vyšetřovat také plodovou vodu těhotných žen – a jako první na světě loni zjistili, že miniaturní plastové částice jsou i v ní, takže se přes placentu dostávají.

Což znamená, že jsou i v těle ještě nenarozeného dítěte. Plodová voda je vlastně jeho moč, takže je pravděpodobné, že plasty pronikají s krví matky přes placentu do organismu plodu a odtud právě do plodové vody. Ne všechny se přitom musejí z těla plodu vyloučit. Dovedeme-li úvahu do krajnosti, dítě už není čistě biologický živočich, ale tvor, který se kromě organických částí do jisté míry skládá i z těch anorganických. Některé komentáře v médiích pracovaly se slovem kyborg.

Jakou škodu mohou plasty v lidském těle způsobit, se zatím přesně neví. Mluví se ale o řadě chorob od poruch imunity až po rakovinu. Znečištění plasty je už zjevně úplně všude a vstupujeme do neprobádaného teritoria. „Dvě třetiny plastů se vyrobily až po roce 2000. Ani vy, ani já jste jim po velkou část života nebyli vystaveni – na rozdíl od dnešních dětí, které se už rodí do plastového světa,“ popisuje současnost chemik a toxikolog Tomáš Cajthaml.

Poučení z plastových kloubů

Za mikroplasty označujeme částečky plastů menší než půl centimetru, často jsou ale podstatně menší než tloušťka lidského vlasu. Do životního prostředí se dostávají mnoha cestami. Odpadky typu igelitových tašek, pytlíků či PET lahví se v přírodě postupně rozpadají na stále menší části, až vzniknou mikroplasty. Další se uvolňují v pračkách třeba z flísových bund, z pracích prášků, unikají z myček na nádobí a nezachyceny procházejí čističkami odpadních vod do řek a moří.

Déšť je vymývá z různých nátěrů, do půdy pronikají i z hnojiv, do vzduchu se dostávají prostřednictvím pneumatik aut. Nacházíme je úplně všude, dokonce i v mracích, potravinách, pitné vodě nebo kuchyňské soli. Začínají měnit přírodu natolik, že v souvislosti s nimi lze skutečně mluvit nejen o antropocénu, geologickém období, v němž se člověk stává významnou silou formující tvář planety, ale i o době plastové.

Vědecké studie například ukazují, že mikroplasty ovlivňují složení střevní mikroflóry mořských ptáků – klesá její rozmanitost i počet užitečných bakterií, naopak se zvyšuje počet škodlivých bakteriálních druhů, bakterií odolných proti antibiotikům a nepřekvapivě také mikrobů rozkládajících plasty. Kvůli mikroplastům také klesá množství kyslíku v mořské vodě, a i kdyby veškeré znečištění oceánů mikroplasty naráz zmizelo, budou se některé mořské oblasti vzpamatovávat stovky let. U měkkýše slávky středomořské způsobují vysoké koncentrace mikroplastů, zvláště těch ve tvaru vláken, poškození DNA, zvýšenou míru programované buněčné smrti a nakonec i smrt celého organismu.

Velká tichomořská odpadková skvrna, nahromadění odpadků uprostřed Pacifiku o rozměrech slušně velkého státu, sice netvoří souvislý „odpadkový ostrov“, přesto vědci nedávno zjistili, že v ní existuje pobřežní ekosystém – skvrna umožňuje přežití a rozmnožování druhů, které by v otevřeném oceánu žít nedokázaly. Z velké části ji tvoří právě plasty, které se postupně rozpadají. Část z nich se potopí (třeba zbytky PET lahví nebo PVC), jiné zůstanou při hladině.