Co musí demokracie splňovat, aby dávala lidem smysl a přežila?

Starší generace následující scénu slyšela nejspíš popisovat už mnohokrát, mladší třeba o její existenci nemusí tušit vůbec nic. Odehrála se z historického hlediska relativně nedávno, během americké předvolební kampaně v roce 2008. Když tehdy poprvé reálně na post amerického prezidenta aspiroval kandidát černé pleti, demokrat  Barack Obama, povstala na jednom předvolebním shromáždění jeho republikánského protikandidáta Johna McCaina zjevně rozrušená starší žena a prohlásila, že slyšela, že „Barack Obama je muslim a chce zničit Ameriku“. 

Podobné „podezření“ mělo později, po Obamově vítězství, rozpoutat první novodobou populistickou vlnu v Americe ztělesněnou hnutím Tea Party, jež nakonec vyústila v politickou kariéru Donalda Trumpa. Ale v  létě 2008 byla ještě úzkost ze zásadní proměny Spojených států relativně nová, mnohem větší obavu vzbuzoval stav finančního sektoru, který se pak v září skutečně zhroutil. John McCain, veterán americké politické scény, na vystoupení své fanynky reagoval s jistotou. Přistoupil k ní, sebral jí z ruky mikrofon a prohlásil: „Nikoli, madam, mýlíte se. Barack Obama je muž od rodiny, stejně jako já. Jenom má náhodou jiné názory na svět.“

O šestnáct let později zní podobná zklidňující reakce jako stěží uvěřitelný politický kýč. Žijeme v době nevídané politické polarizace, jež zasáhla celý západní demokratický svět. Na Slovensku minulý týden vyvrcholila dokonce atentátem na premiéra Roberta Fica, ve Spojených státech si například téměř dvě třetiny Američanů myslí, že se země řítí do druhé občanské války. Jednotlivé strany politického spektra se dnes rutinně obviňují ze záměru zfalšovat volby a jsou líčeny jako nepřátelé demokracie. Politici cílí na zavedené demokratické instituce i média a třeba v Brazílii prezidenti po odchodu z úřadu míří do vězení. Politická bitva stále více připomíná kmenový souboj na život a na smrt, v němž soupeř musí být poražen, protože v opačném případě dopadne na naše hlavy nenapravitelná zkáza.

Příčiny popsaného stavu jsou složité. Nemalou měrou se na nich například zcela jistě podepsala hluboká proměna způsobu, jímž lidé prostřednictvím nových technologií sdílejí informace. Ne všechno je ale možné připsat změnám nebo vnějším okolnostem – jak ukazuje loňská kniha profesora historie a konzultanta Brooka Manvilla a jeho kolegy, profesora klasických studií na Stanfordu Josiaha Obera, nazvaná The Civic Bargain (Občanská dohoda).

Nejedná se o další pesimistickou nálož, která popisuje rozklad demokratického systému v Americe a na Západě obecně, spíše jde o studii základů, na nichž stojí demokracie a které nejsou vždy samozřejmé. A nejedná se také o knihu, jež bude bourat čtenářské rekordy. Než se oba autoři pustí do případových studií vývoje demokracie v Aténách, starověkém Římě, Velké Británii a Americe, nabídnou na mnoha desítkách stran zájemcům celkem suchý teoretický výklad, který pak na studie aplikují. The Civic Bargain má však výhodu, že vychází v pravou chvíli, kdy prostě stojí za přečtení.

Pravidla hry

Podstatou demokracie je v podání autorů jakási nevyřčená, implicitní společenská dohoda. Ta spočívá na přesvědčení, že lidé nepotřebují k životu nikoho, kdo by jim šéfoval – Manville a Ober dokonce místo výrazu demokracie opakovaně používají spojení „no-boss rule“, tedy jakási vláda bez šéfa. Bossem zůstává celé společenství, které se dohodlo či rozhodlo, že se pokusí držet věci ve vlastních rukou. Žádný autoritář, spasitel, mudřec ani technokratická vševědoucí kasta. Pouze lidé a jejich předem dohodnutá pravidla. 

Teprve z této představy se pak rodí pravidla hry, především ústava. Je jasné, že autoři popisují organický vznik klasických demokratických systémů: demokracie v antických Aténách, ve starém Římě, ve Velké Británii a v samotných Spojených státech, zatímco my ostatní včetně střední Evropy pravidla hry do značné míry opisujeme od zkušenějších. Nicméně na počátku všude musí stát základní porozumění, co je cílem – tedy ona vláda bez šéfa. A co je ještě důležitější, tato základní občanská dohoda, „civic bargain“, musí podstatou demokratického zřízení zůstat. Společnost si o ní musí neustále udržovat povědomí, kultivovat ji a vzdělávat se o ní.