Laický pozorovatel Ruska, se kterým jsem v pondělí probíral situaci na východ od našich hranic, popsal chování Vladimira Putina zhruba následovně: „Sedíme v hospodě, přijde takový zchudlý, podivný chlapík, se kterým se ve vesnici normálně nikdo moc nebaví. Jenže tentokrát je ještě podivnější než obvykle, strašně chlastá a něco má v tašce. Časem začne vykřikovat, že si přinesl pár svých bouchaček a že nás všechny postřílí. Chce si přisednout ke stolu a my mu tentokrát váhavě uvolňujeme místo a začínáme se s ním klidným hlasem bavit. Protože, chápete, on to myslí vážně, je to pošuk, ty zbraně skutečně má a opravdu z nich každou neděli pálí z okna na vrabce, minule u toho málem trefil projíždějící sousedovic škodovku. Je to superpitomec, ale jde z něj strach.“
Rusko by svým způsobem mohlo být Západu k smíchu, jeho hospodářská síla nakonec zhruba odpovídá ekonomickým svalům mnohem menší Itálie, nebýt ovšem rozdílného mentálního nastavení. Rus, máme za to, je právě onen nevyzpytatelný šílenec schopný všeho. My jsme slušní tátové od rodin, kteří nechtějí mít problémy. Moskva tento pohled z času na čas potvrdí, ale většinou ho ráda demonstruje slovy a výhrůžkami - podobně jako zmíněný podivín ve vesnické knajpě. Nic nového pod sluncem, na teoretické frontě se podobný přístup k mezinárodním vztahům jmenuje Teorie šílence.
O tom, že je výhodné zastrašit protivníka vlastní domnělou iracionalitou a slepým odhodláním, psal již Machiavelli, ale v moderní době je tato strategie spojována především s americkým prezidentem Richardem Nixonem. Ten například, když se v závěru vietnamské války bez úspěchu snažil dojednat stažení amerických jednotek, zahájil tajnou akci s kódovým označením Giant Lance (Velké kopí), v jejímž rámci odstartovaly americké bombardéry naložené vodíkovými pumami a tři dny se potulovaly v blízkosti hranic Ruska. Nixon se několikrát různým poradcům svěřil, že si chce vymoci ústupky právě pěstováním představy, že „se vymknul kontrole“ - a je v záchvatu nepříčetnosti schopný sáhnout i k využití jaderného arzenálu.
Stoupencem podobné taktiky byl podle všeho i nedávný americký prezident Donald Trump. Stačí si vzpomenout na jeho jaderné výhrůžky na adresu severokorejského režimu nebo - méně apokalypticky - na opakované hrozby vystoupení Spojených států ze Severoatlantické aliance, pokud její členové nezvýší radikálně výdaje na zbrojení.
Pozoruhodné je, že podle politologů taktika všehoschopného šílence dost často nefunguje. Protivník ji buď vůbec nepochopí, nebo jí jednoduše odmítá uvěřit. Na racionálnější rovině pak platí, že jestliže je údajný šílenec iracionální a schopný sáhnout k nejzazším krokům, je nadmíru obtížné věřit tomu, že se začne chovat spolehlivěji v okamžiku, kdy přistoupíme na jeho požadavky.
Není nicméně pravda, že by „šílenec“ neuspěl nikdy. Za „blázna“ je všeobecně a již tradičně považován například právě severokorejský vůdce, kterému ovšem jeho domnělá „iracionalita“ celkem pravidelně funguje. Severokorejský režim si nejrůznějšími svévolně vyvolanými krizemi dokáže vynutit schůzky na nejvyšší úrovni (třeba právě s Donaldem Trumpem) nebo ekonomickou pomoc. I Nixon dokázal severovietnamský režim pravděpodobně skutečně přesvědčit o tom, že bude lepší se dohodnout na podmínkách, jež jsou pro americkou stranu přijatelné.
A Vladimir Putin, který nashromáždil u hranic s Ukrajinou invazní jednotky a zároveň tvrdí, že se Rusko nachází v ohrožení ze strany NATO a nemá kam ustupovat, si již dvakrát vymohl přímá jednání s americkým prezidentem, který jinak o upadající Rusko nejeví valný zájem a svou zahraničně-politickou pozornost věnuje především vzestupu Číny. Výsledkem nátlaku a výhrůžek „všehoschopného Ruska“ pak bude přímé vyjednávání mezi Moskvou a NATO po svátcích. Psychologická hra pokračuje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
