Proč jsme se tolik radovali z bronzu? Odpověď je prostá

„Pro nás má ta bronzová medaile cenu zlata,“ prohlásil po nedělním utkání o třetí místo nejsledovanější český hokejista David Pastrňák a jeho slova mohla znít jako obvyklá sportovní fráze. Někomu se dokonce mohlo zdát přehnané, jak se tým několikanásobných mistrů světa raduje z třetího místa. Pastrňákova slova jsou ale přesným popisem situace: tenhle bronz má pro zdejší sport skutečně cenu zlata.

Není tajemstvím, že český hokej je ve velkém útlumu, možná dokonce krizi. Důkazů je víc než dost. Deset let se národní tým dospělých vracel ze šampionátů a olympiád bez medailí. Junioři neuspěli dokonce sedmnáct let a jejich výkonnostní odstup od nejlepších týmů světa se rok od roku zvětšuje. Vůči práci vedení hokejového svazu panuje obrovská skepse pramenící z výsledků, ale i ze sporné minulosti prezidenta Tomáše Krále.

Špatná je i nálada českém v mládežnickém hokeji, kde panuje prostředí klientelismu, demotivace a bezradnosti, jak přilákat dostatek dětí a udržet krok se světovou špičkou. Hokejoví znalci sice umí pojmenovat chyby a leccos odkoukat ve Finsku nebo Švédsku, ale historicky úspěšný sport krutě selhává v organizaci či realizaci změn, které by vedly k nápravě. Stručně řečeno - víme co chceme, jenže nevíme, jak toho dosáhnout.

Je zjevné, že součástí problému je dlouhý řetězec neúspěchů, které plodí špatnou náladu a další demotivaci. Českým dětem už chybí prožitek velkého úspěchu a radost z něj, které by je lákaly zkusit do úspěšného sportovního prostředí vstoupit a třeba jen trošku se na něm podílet. Přece jen dělat úspěšný sport s idoly, které všichni znají, je v dětském věku cool.

Kdy, když ne teď?

Jedním z kroků k nápravě bylo hledání trenéra, který by národní tým dovedl k medaili. Za posledních deset let se tak u reprezentačního týmu  dospělých vystřídalo sedm koučů. Český hokej se přitom dlouho bránil jít slovenskou cestou a najmout zahraničního trenéra. To učinil pod tíhou neúspěchu až letos, kdy k národnímu týmu nastoupil uznávaný Fin Kari Jalonen. Jeho první velký turnaj, právě skončené mistrovství světa, navíc podpořila solidní účast českých hvězd NHL.

Nebylo tedy těžké vidět příchod cizince nezatíženého českým prostředím a problémy minulých let, navíc vybaveného zkušenostmi v poslední době velmi úspěšné finské hokejové školy, jako poslední možnost návratu na výsluní. Zkrátka pokud by pohořel i špičkový zahraniční trenér s Pastrňákem, Krejčím a Hertlem v týmu, kdo potom jiný?

Je pravděpodobné, že další propad na mistrovství světa by vnesl do českého hokeje depresi, ze které by se hned tak nevzpamatoval. Opačně to samozřejmě platit nemusí; bronz z Finska automaticky neznamená, že je český hokej připraven opět vyhrávat. Na nynějším úspěchu se podepsalo i štěstí nebo momentální okolnosti jako únava soupeře (Američané dohrávali pouze na čtyři obránce).

Bronzová medaile ale znamená změnu nálady, posílené sebevědomí, víru, že se český hokej může vrátit zpět. A to je v české situaci strašně moc.