Proč Evropská unie kapitulovala před Donaldem Trumpem?

Jsme připraveni na vše, uklidňovaly špičky Evropské unie obyvatele členských zemí poté, co se nejvyššího úřadu ve Spojených státech podruhé ujal Donald Trump a započal celní ofenzivu napříč celým světem. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a její tým nepanikařily, snažily se s Američany dohodnout pokud možno na co nejpřívětivějších obchodních podmínkách, které by neznamenaly pro evropskou ekonomiku pohromu.  

Výsledkem jsou cla, která jsou devětkrát vyšší než v době před Trumpem na většinu zboží směřující do Ameriky, nulová cla na americké zboží plynoucí do Evropy a řada nepřehledných (ale cenných) výjimek a příslibů nákupu amerického plynu, pohonných hmot a armádní výzbroje za stovky miliard dolarů. Došlo tak k zabránění obchodní války, zejména k úlevě Italů a Němců, ovšem celkové parametry dohody v některých státnících i zasvěcencích vyvolávají dojem ponížení Evropy, která sama sebe ještě donedávna chtěla vnímat jako světovou supervelmoc.  

Evropským vyjednavačům je potřeba přiznat, že na světě existuje jen velmi malý počet více náročných zaměstnání. Dát dohromady jednotnou pozici 27 států, tlumočit ji Donaldu Trumpovi a pokusit se s ním dojít ke kompromisu je nezáviděníhodná práce.

Výslednou dohodu nelze zřejmě popisovat jako jejich neúspěch – neexistují zřejmě žádné doklady toho, že by zástupci EU udělali něco špatně. Ještě před zahájením jednání unijní špičky dělaly ramena, snažily se v Donaldu Trumpovi a jeho týmu vzbudit pocit, že členské státy jsou ochotné jít na hranu, zasáhnout Spojené státy na bolestivých místech tak, aby to pocítili zejména voliči Donalda Trumpa. Jak se však při vyjednávání ukázalo, tento postup bylo mnohem složitější uvést v život.