Pandemie potvrdila konec absolutní víry ve volný trh

Víkendové setkání států G7 stvrdilo politický paradox současnosti: sociální demokraté jsou ve všech demokraciích v hlubokém útlumu, svět se však posledním rokem výrazně posunul sociálně demokratickým směrem. Lídři západního světa na summitu výslovně odmítli škrtání a úspory, a naopak v reakci na pandemii převážil přístup, aby vlády dále utrácely, hrály při směřování hospodářské obnovy aktivní roli a pokusily se zajistit, aby pandemie nezanechala společnost ještě více hospodářsky nerovnou. Taktéž souhlasili se zavedením minimální globálně daně, což se dlouho zdálo být jen zbožným, a tedy nerealistickým návrhem akademiků a aktivistů.

V upravené podobě v podstatě sledujeme o přihlášení se ke klasickým keynesiánským, sociálně-demokratickým receptům na překonání krize. Krom Joea Bidena, jenž reprezentuje středolevicové americké demokraty, je však na půdě G7 podpořili středoví a pravicoví politici. Včetně hostitele, britského konzervativce Borise Johnsona, jenž politiku úspor, kterou během finanční krize před deseti lety razil jeho předchůdce David Cameron, nazval “chybou” a na úvod summitu prohlásil: “Je klíčové, abychom neopakovali chyby z poslední velké krize, poslední hluboké ekonomické recese roku 2008, kdy z postkrizové obnovy netěžily rovnoměrně všechny části společnosti.”

Je tak velmi pravděpodobné, že před našimi zraky probíhá trvalejší posun ekonomického mainstreamu, k němuž dochází každých pár dekád. Naposledy na přelomu 70. a 80. let, kdy v západní Evropě a USA na své limity narazila do velké míry státem řízená hospodářská politika prvních tří poválečných dekád a nahradila ji éra deregulace, nižších daní a slabšího státu spojovaná často se slovem neoliberalismus. (Kolegové Jiří Nádoba a Barbora Chaloupková o současném posunu kyvadla napsali podrobnou analýzu.)

Tak jako dnes proběhla, i koncem 70. let politická změna pod tlakem krize poměrně rychle, vycházela však z dlouhodobějšího kvasu a myšlenkového posunu mezi ekonomy na univerzitách. Současné zpochybňování mainstreamu ekonomické vědy dosáhlo kritické masy po finanční krizi 2008–09, která byla do značné míry i důsledkem nedostatků převládající doktríny o vždy efektivně fungujících volných trzích (autor těchto řádků o této debatě ekonomů před devíti lety psal dlouhou reportáž)

Vyústěním těchto (sebe)kritických úvah do konkrétních návrhů, jimž dnes politici naslouchají, je například práce ekonomky Marianny Mazzucato, o níž kolegyně Barbora Chaloupková píše v aktuálním speciálu Respektu o světě po pandemii a v textu  z našeho seriálu o vlivných intelektuálech současnosti. Ekonomům, kteří nesdílí víru v blahodárnost volného trhu, naslouchá zvláště Joe Biden, jehož “bidenomics” sází na zvyšování daní a státních výdajů, například do masivní výstavby infrastruktury - ač je velmi nejisté, co ze svých plánů v americkém Kongresu skutečně prosadí.  (O jeho ekonomických poradcích píše týdeník De Zeit.)

Proslulá novinářka deníku Financial Times Gillian Tett, která o finanční politice píše z nadhledu a okem studované antropoložky, v aktuálním komentáři konstatuje, že prohlášení a sliby státníků G7 může cynický pozorovatel snadno označit za prázdné rituály velké politiky. Ovšem “na symbolech záleží, i když působí prázdně nebo odtrženě od reality, protože odráží a posilují předpoklad skupiny o tom, jak by svět měl fungovat.” Při poslechu politiků, kteří se na summitu G7 osobně sešli prvně po dvou letech, a při čtení podkladů, které k jednání vypracovali akademici ze všech sedmi zemí, tak cítila “záblesk toho, jak se sdílené předpoklady mění”.

Tett hlavní body tohoto posunu shrnula do pěti bodů. Za prvé padlo přesvědčení, že volnotržní globalizace prospěje všem ve společnosti, a nahradilo je poznání, že nerovné rozdělení plodů tohoto systému vede k lidovým a populistickým vzpourám značné části voličů. Státníci za druhé uznávají, že volný trh a globální propojenost vede nejen ke spoustě benefitů, ale také ke značné zranitelnosti, například v dodavatelských řetězcích, kterou je třeba cíleně snižovat - důležitým heslem současnosti se stává slovo “odolnost”.

S tím souvisí třetí bod, obrovská závislost dodavatelských řetězců, například technologických či zdravotnických, na jedné zemi, Číně - kterou je třeba omezit. Čtvrtým posunem je proměna vztahu vlády a soukromého byznysu, který už není pojímán jako zcela na státu nezávislý aktér - stále častěji se hovoří o vzájemném partnerství, ať už s farmaceutickými firmami při rozvoji a distribuci vakcíny, s automobilkami při přechodu na elektromobilitu, nebo s technologickými firmami při soutěži s Pekingem. Pátou proměnou je pak skutečnost, že se mnohá témata, která dříve stála na okraji zájmu vědy, posunula do jejího středu, zvláště klima a sociální otázky. “Ať už tento nový duch doby milujete nebo nenávidíte, ignorovat jej nemůžete,” shrnuje Gillian Tett.

Bude zajímavé v příštích letech sledovat, jak se tato - zatím do jisté míry abstraktní - změna velké politiky promítne v konkrétních strategiích, například i v menších zemích. Dodejme však, že tak jako nový mainstream překonává nedostatky toho starého, obsahuje v sobě rozpory a slabiny, které jednoho dne vyústí do příští krize a povedou k další změně paradigmatu.