Na koho se zapomnělo? (Ne)transparentní výběr ústavních soudců

Výběr nových ústavních soudců představuje hlavní úkol prezidenta Petra Pavla v  prvních 100 dnech jeho mandátu. Způsob, jakým to činí, je v českých podmínkách revoluční. S odkazem na transparentnost a odbornost prezident vyzval třiadvacet institucí od soudů přes profesní komory až po právnické fakulty, aby navrhly kandidáty. Následně je posoudí konzultační panel vedený Janem Kyselou a složený z akademiků, bývalých ústavních soudkyň a někdejšího senátora. V úvahu má brát předem zveřejněná kritéria, jako jsou odbornost, osobní integrita, ale i rozmanitost soudu.

V porovnání s předchozími prezidenty jde o výrazný posun k lepšímu. Větší transparentnost a určitá formalizace procesu nominace ústavních soudců je něco, po čem část právnické veřejnosti dlouho volala. Ukazuje se však, že tento systém skýtá mnohá úskalí.

Problém vyvstává především na úrovni oslovených institucí - ty zjevně neobdržely bližší instrukce, jak se k nominačnímu procesu postavit. A jak procedurálně, tak co do navržených kandidátů to tedy řeší po svém. Nominanty většinou vybírá úzké vedení oslovených institucí – představenstvo České advokátní komory, soudcovská rada u Nejvyššího správního soudu, předsednictvo soudu u většiny ostatních soudů či kolegium děkana u právnických fakult. Zatímco na pražské fakultě dostal příležitost k vyjádření se i akademický senát (což považuji za více než vhodné), na brněnské fakultě se kolegium radilo pouze s vedoucími kateder.

Způsob nominace pak předurčuje i jména samotných kandidátů – převládají současní či minulí soudní funkcionáři, členové širšího vedení advokátní komory či vedoucí kateder právnických fakult. To sice není zcela špatně, ovšem stranou kvůli tomu zůstávají lidé bez zájmu o vedoucí funkce, na níž ostatně často převládají manažerské úkoly nad aplikací práva či práce s konkrétními případy klientů. Jinými slovy, nejste-li ve vedení či nemáte-li tam svého přívržence, jste ve slepé skvrně.