0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě8. 12. 20165 minut

Projekt Nákup vánočních dárků: Se synem v hračkářství

Lenka Karlíková
Autor: Archiv autorky

Jak nakoupit dárky pro pět dětí v širší rodině, s vlastním potomkem v závěsu a s limitem financí rodičovské dovolené? Lstivě a promyšleně. Výběr je nutno provést s předstihem. Včas před návaly davů. Samotný nákup provést ve chvíli, kdy vlastní dítě programově uondáno spí.

Dopoledne obcházíme společně vybraná olomoucká nákupní centra. Zatímco dvouapůlletý syn tančí po promenádách, dovádí na elektrických autíčkách, vláčcích a houpadlech před prodejnami hračkářství, já sonduji kolem jejich výkladů a shromažďuji ze stojanů katalogy. Pompo, Sparkys, Dráčik, Bambule.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Provádíme letmý předběžný průzkum jednoho obchodu. Je to i průzkum touhy dětské duše, hned se zdržíme u volantu se zvukovými a světelnými efekty. Má dokonce i klíček od zapalování a zpětná zrcátka. Žasnu nad záplavou a rozmanitostí hraček, barev, třpytivých ozdob, záhadných funkcí. Poprvé vnímám svůj střední věk s úlevou, že jsem byla jako dítě takové hojnosti ušetřena. V duchu sestavuji rozpočet na příští pětiletku, se stoupajícími cenami hraček a podle věku dítěte. Rychle pryč.

V mezičase nakupujeme potraviny. Syn hlasitě napodobuje zvuk startéru toho volantu, drží ruce před sebou a otáčí pomyslným klíčkem. Popojede, motor chcípne, stojí. Opět startuje a rozjíždí se. Budíme pozornost. Nakupující se baví a smějí. Zjišťuji, že ho tentokrát nemusím mezi regály honit, protože jen tak trhaně popochází.

Dáváme si fastfoodový oběd. Dětské menu s nápojem stačí nám oběma. Slibuji, že ještě dnes upeču to čerstvé kuře a navařím jako správná máma. Denně vyrábím svačinu s sebou. Tím uspořím, co jsme dnes rozházeli. Ještě projížďka na eskalátorech, pak dobrodružná cesta výtahem nahoru a dolu. „Já! Já!“ užívá si syn každé stisknutí tlačítka. Před zlatnictvím se klade na břicho na dlaždice a dává tím najevo, že další směřování je mu ukradené. To je má chvíle. Syn spokojeně dříme v kočárku a já s kafem z automatu v koutku obchodního centra systematicky studuji katalogy. Od jejich bohaté fotodokumentace vytyčuji spojnice k zájmům svého dítěte, jeho bratranců a sestřenic a svých financí. U přijatelných položek ohýbám stránkám růžky.

Vyrážím s kočárkem k prvnímu hračkářství. Právě v tu chvíli se syn budí a dere se ven. Je to odchylka od plánu, nemám žádný plán B.

Ve druhém kole probíhá užší výběr. Podobné hračky mají někde levněji i v řádu stokorun. Sestavuji přehlednou tabulku. Jméno dítěte, hračka, cena, název prodejny. Ještě sesortovat podle prodejen, hodila by se mi nějaká jednoduchá relační databáze. Seznam je hotov. Vyrážím s kočárkem k prvnímu hračkářství. Právě v tu chvíli se syn budí a dere se ven. Je to odchylka od plánu, nemám žádný plán B, ale snad to operativně zvládneme.

Vcházíme do hračkářství. Poměr prodavaček je jedna ku jedné k zákazníkům. Syn vyžaduje svobodu pohybu a pobíhá od hračky k hračce. Mrňavé kuchyňské spotřebiče! Kočárky! Obrovský plyšový pes! Se vším si pohraje a svěří mně coby šerpovi. Nepozorovaně vracím věci na jejich místa. Krteček a kamarádi! Míče! „Mámo, chytej!“ Chvíli si kutálíme.

Nervozně se rozhlížím, zda nás někdo nevykáže. Nevidím nikde ty vybrané produkty. V patách synovi zachytávám porážené věci, bráním v přístupu ke křehčímu zboží. Hudební nástroje! Trumpetky! Ty jsou jen za padesátku – a dostávám geniální nápad. „Zatrub, Vítečku! Líbí se ti?“ A jak! Ta zvučí! Vytroubí rytmicky celou Skákal pes. Kdoví, kolik je na ní bacilů, večer dostane o kapku vigantolu víc. Platím trumpetku u pokladny a vracíme se mezi regály. Dítě je stále uchváceno troubením, jeho nadšení mne dojímá. Fotím ho. Chvíli se teď jistě zabaví, já zatím bleskově vypátrám a naložím všechny favorizované dary a ulehčím si o pár tisíc.

Ale všechno je jinak. Přiblíží se k nám půvabná prodavačka s milým úsměvem. „Budete si tu trumpetku kupovat? Ach tak… a myslíte, že chlapeček musí troubit tak nahlas?“ Je tak mladinká. Snad studentka na brigádě. Děti nejspíš nemá. Jak si asi představuje, že to hned vyřeším? Ztlumit se ten laciný plast nedá, takže abychom neobtěžovali troubením pár lidiček, zabavím synovi trumpetku a místo toho je obšťastním zklamaným dětským řevem?

„Vítku, odcházíme.“ Beru ho za ruku. Neodporuje, troubí. „Já jsem to nemyslela zle“, namítá slečna. Sama je v rozpacích, tolik se snažila být diplomatická, možná ji poslal manažer, možná se sama bojí, že jí někdo vynadá za rámus. Jako já, když mám ve škole dozor. „Já vím. Nashledanou.“ Prcháme ven, prodavačky nás vyprovázejí zamračenými pohledy.

Projekt Nákup vánočních dárků je v háji. Chce se mi brečet, cítím se jak hrdinka v Pretty Woman, vykázaná z luxusního butiku. Ale tohle není ani butik, ani restaurace, nemocnice, kostel nebo vyučovací hodina, kde je klidu zapotřebí – je to přece hračkářství. Já vím, kdyby si tady každý troubil, to by to vypadalo… Venku už je tma. Spěcháme přes parkoviště, hlasitá trumpetka komplikuje dopravu. Přešla mne chuť nakupovat. Zítra v zoo vytroubíme koledy vlkům a medvědům. Nebo radši ne.

Autorka je učitelka na rodičovské dovolené.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].