Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Jeden den v životě

Nesplňuji kritéria aneb domácí péče v USA

DSCN0031

Několik posledních let žiji v Pittsburghu a pracuji zde jako zdravotní sestra. V posledních dnech jsem se měla nově zaškolovat v domácí péči.

V pátek mi moje školící sestra poslala SMS, jestli bych za ní mohla přijet trochu dřív, potřebuje si totiž odpoledne zajít k lékaři. Už předchozí den se svěřila kamarádce, že byla v testovacím centru, protože se jí špatně dýchalo, ale odmítli ji – údajně nesplňuje kritéria. Když jsem přijela k ní domů, odkud jsme měly pokračovat jejím autem, navrhla jsem, ať jedeme každá svým, protože chraptěla a vypadala velmi přepadle. Ona to však okamžitě odmítla – prý jí nic není a mám jet s ní. Tahle sestra pracuje v domácí péči už 25 let a velmi si zakládá na tom, že nikdy nechyběla. „Nesnáším lidi, kteří zavolají, že je jim špatně a nepřijdou do práce,“ řekla mi hrdě.

Reklama
Reklama

Náš první pacient byl vážně nemocný. Moje instruktorka ho však ošetřovala bez roušky a bez rukavic a cestou k autu si utřela nos do předloktí. Okamžitě se mi vybavil pocit, který jsem měla ze studia ošetřovatelství a z praxe v Motole, kde ti, kteří nás měli jako budoucí sestry učit správným postupům, je často sami nedodržovali. Další pacientka měla chronické onemocnění plic a třetí se s žádným vážným onemocněním naštěstí nepotýkala.

Za čtvrtou pacientkou jsme zajely na pokyn vedoucí, která nám zavolala, že sestra, která ji měla navštívit, je nemocná. Z telefonátu jsem pochopila, že takových sester je víc.

Naše nová klientka bydlí v polorozpadlém apartmánovém komplexu chudinské čtvrti, kde se lidem s bílou pletí ani nedoporučuje vystupovat auta, pokud tudy projíždějí. Byla trochu nervózní, protože ráno jí někdo z naší společnosti volal, že sestra, která za ní měla přijít, zůstala doma s horečkou. Ověřovala si tedy, jestli to není stejná sestra, která u ní byla před třemi dny, aby případně zůstala v karanténě. Ocenila jsem její zodpovědný přístup, ale má školitelka naštvaně zavolala vedoucí a ta musela klientce potvrdit, že nemocná sestra u ní nikdy nebyla. Školitelka pak udělala pacientce přednášku o tom, jak naše skvělá společnost, přední poskytovatel zdravotní péče v Pittsburghu, podniká patřičné kroky a obavy jsou proto zbytečné. Reklamní spoty hlásající „Jste jako naše rodina“ opravdu nemohou nikoho nechat na pochybách.

Když jsme odtamtud odešly, volala moje školitelka vedoucí, aby si postěžovala. Rozčílená vedoucí rozhodla, že na zprávu o nemocných sestrách uvalí embargo. Takže místo toho, aby aktivně volali pacientům a upozornili je na nebezpečí nákazy, nesmí se to, že jsou sestry nemocné, pacientům říkat. Přestože tato společnost vlastní většinu nemocnic ve městě a každý rok má miliardové zisky, netestuje ani vlastní zaměstnance. I já jsem učinila už dva marné pokusy, ale bylo mi řečeno, že nesplňuji kritéria, neboť jsem v posledních 14 dnech nepřiletěla ani z Číny, ani z Itálie. Protože tedy nikdo nemůže potvrdit, jestli jsou sestry nakažené koronavirem, nemůže jim ani nikdo nařídit, aby zůstaly v izolaci.

Z ghetta jsme jely do bohaté vilové čtvrti. Tamní pacient měl vážné, komplikované onemocnění. Ani k němu si moje školitelka nevzala roušku, přestože věděla, že jeho syn pracuje pro nám všem známou organizaci, která v USA vydává pokyny, jaká ochranná opatření se mají dodržovat, abychom předcházeli šíření infekcí.

Když se ho však moje školitelka zeptala na novinky ohledně koronaviru, odbyl ji, že je sice má, ale nesmí o nich mluvit. „A jsou dobré, nebo špatné?“ vyzvídala sestra. „Dnes zveřejníme další doporučení, ale situace se bude vyvíjet jinak, než většina lidí očekává,“ řekl a po chvíli, jen tak mezi řečí, chladnokrevně prohodil, že si vzal tatínka domů, protože se virus brzy dostane do nemocnic a domovů důchodců.

Stály jsme v tom luxusním domě za několik desítek milionů, přestože jsme ani ne před hodinou ošetřovaly pacientku v té nejchudší části města. Začalo se mi dělat špatně. Nejen z toho, že moje mentorka je dost možná aktivní přenašečkou viru, který se tak mohl dostat přímo do domu muže, který se podílí na vydávání epidemiologických opatření, ale i z toho, s jakou samozřejmostí řekl, že se virus rozšíří do domovů důchodců, i když by to s největší pravděpodobností znamenalo smrt spousty oslabených lidí. Uvědomila jsem si, že tohle je poslední den, kdy pro tuhle společnost pracuju.

Když v pondělí odevzdávám vybavení, které mi bylo poskytnuto k práci, zjišťuji, že moje školitelka zavolala do práce, že nepřijde. Musí jí být hodně špatně. Je to poprvé za 25 let, co službu vynechá.

Potřetí jsem zažádala o testování a bylo mi řečeno, že nesplňuji kritéria.

Text byl napsán v sobotu 4. dubna 2020.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte