Létající chmel
S hloučky teenagerů vystupuji do ticha noci. Měsíce plánovaná akce je téměř na dosah. Někde pár ulic od nás houká policie. Na druhé straně Koněvovy ulice nás poklidně ozařuje monumentální betonová budova kasina. Náš cíl je Nová Chmelnice - žižkovský music club s rudou omítkou. Jeho hodiny nad dveřmi ukazují, že na zábavu máme celou noc.
Na vrcholu kachlíkových schodů se za černou plentou otevírá prosvětlený parket. Podél zdí rozestavěli stoly, jako by tu snad měl být maturitní ples. Nad nimi ční zaprášená okna zahalená dýmem cigaret. A na samém konci číhá zeleně zářící bar a šatna v jednom.
Skupina čekajících na pivo si vyměňuje očekávání. „Loni tu byla sanitka,“ křepčí jeden z fronty. „Snad letos nepřijede,“ uvědoměleji dodává. „Nevím, co se stalo, ale klídek, kdyby to byl nějakej mord, tak už to vím!“
Všude se to hemží sponzorskými plastovými kelímky drahého piva bez pěny. Všichni jsou neostýchaví, sdílní. Vládne tu až rodinná atmosféra. Nikoho nesoudíme, ničemu se nedivíme. Pár desítek studentů společně přišlo uniknout realitě, systému a diktátu.
Nastupují jednotlivé kapely a snaží se rozdrtit zbytek křeče. Punk duní parketami. Tohle všechno, ať je to cokoli, je pořád aktuální a pulzující. Zpěvák si lije do trička pivo a hlasem zánětu krčních mandlí sype nesouvisející slova do poslintaného mikrofonu. Studenti pohupují boky, stáčí se na špičkách nebo máchají rukama. Nelze slyšet sebe, natož souseda.
Ačkoli je „in“ pohrdat absurdními autoritami, fungují tu paradoxně pevná vnitřní nepsaná pravidla. Dav v kotli je na první pohled zběsilý. Vyjadřuje „aktuální příval energie“. V praxi sleduji deset až dvacet jedinců, kteří skáčou a máchají rukama tak, aby účelně vráželi do sousedů. Spontánní hrouda rukou, nohou a culíků se chová jak jeden organismus. Když jeden spadne, ostatní mu pomáhají vstát. S přibývajícím časem i alkoholem se ze zvedání stává vysoce zátěžový úkon. Ale právě toto pravidlo solidárnosti uprostřed chaosu, které by jiné subkultury mohly závidět, je tu striktně dodržováno.
„Slyšela jsi to? Prý se tu zabouchli nějací sextáni na střeše. Vole, urvali kliku od okna! Nemohli se dostat zpátky. Museli to okno vysadit,“ informuje mě podnapile Ondřej.
Kolem půlnoci na pódium nastupuje nejdivočejší kapela programu Vomit Profit. Mohutným tenorem zařve někdo její jméno. Do klubu se tak nahrne třikrát větší množství posluchačů, než které tu bylo před hodinou. Kytarista začíná odvážně sympatickým agresivním sólem. S výrazem westernového pistolníka si užívá jekot. Bubeník dolaďuje rychlé tempo a urostlý frontman, očividně pod vlivem návykové látky, začne učit středoškoláky, co je punk.
Za pár minut není na pódiu ani parketu k hnutí. Každý se musí dotknout elektrikou vrnící kytary. Každý má co zařvat. Tekutý chmel lítá vzduchem i s kelímky. Máloco zůstane suché.
Za pár minut není na pódiu ani parketu k hnutí. Každý se musí dotknout elektrikou vrnící kytary. Každý má co zařvat. Tekutý chmel lítá vzduchem i s kelímky. Máloco zůstane suché. Pivo se mísí s oblakem kouře z cigaret. Světla střídají barvy a po pódiu hrají vizuální divadlo. Všichni doufají, že nikdo nezakopne o kabely „on the stage“ a nespadne na mokrý parket. U baru hlásí prázdno.
Několik dní po události se na Facebooku objevilo zúčastněným sdělení. Pořadatel vypisuje seznam škod. Rozkopaná sprcha v zákulisí, utržené sušáky, popsané zdi, zničené kliky a utržený hasicí přístroj sebraly veškeré vybrané peníze. Kapely nakonec hrály jen „k poslechu a k tanci“. V reakcích pod příspěvkem se to hemží nápady na studentskou sbírku. Také se všichni už těší na příští rok v podobně mrazivý čas. Snad to vydrží.
Autorka studuje žurnalistiku na FSV UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
