Ve čtvrtek pípá budík brzy. Čtyři hodiny spánku utekly rychle! Včera se odjela první etapa už dvacátého ročníku čtyř-etapového závodu psích spřežení Šediváčkův long, poslední závodníci dorazili do cíle pozdě, výsledky měl startér až před půlnocí. Dole v tu dobu ještě probíhal ryčný musher-bál. Jak dlouho asi ještě mohou po více než padesáti kilometrech závodníci vydržet tančit, juchat a připíjet si na prašan? Po chvilce jsem už ale slyšel vyjíždět skútry na trať a upadl do limbu.
Teď rychle vstát a nevzbudit další členy týmu. Čeká je perný den, většinou venku. Na nástěnce musím udělat změnu v rozdělení služeb – veterináři Petrovi dnes bude s kontrolou psů pomáhat Evka a Věra, snad je nečeká žádné šití. Následně je třeba připravit všechno pro kontrolní hlídky, nafasovat snídani a začít hlídkám rozdávat desky se startovkami a tužkami, služebními mobily a hesly pro kontrolní body. Dobrovolný tým tady slouží už po několikáté, není třeba jim tak cokoli vysvětlovat. Jen jim připomínám, kdy mají být na stanovištích a že až tam budou, ať se hned ozvou. Některé kousek sveze auto nebo skútr. Zatím je dostatek sněhu – po hřebenech dojedou hlídky na místa na běžkách.
Zvenku už se ozývá mocné vytí – musheři a jejich pomocníci vypustili pejsky z jejich pojízdných nocleháren a začíná krmení. Je jich tu zase přes 600. Dnes mají před sebou pořádnou dávku pohybu. Nejprve potáhnou saně 55 km na druhou stranu hor, po odpočinku a nakrmení vyrazí kratší cestou 35 km zpátky. Oknem vidím rozhodčí, jak se připravují na dnešní dlouhou službu. První spřežení vyrazí v deset dopoledne, poslední se do cíle vrátí jistě až k půlnoci. Dole slyším startovat stroje. „Tak čím pojedeme do Čerťáku, Pepovi to nejede,“ volá jedna z hlídek. „K Matoušovi vyražte pěšky, tam vás nabere skútr,“ odpovídám a vytahuju vysílačku, abych se pokusil nasměrovat tam jeden ze skútrů. Ten bude mít radost, projezdil celou noc a teď má jet znovu nahoru.
„Než úplně zmrznete, napište, zkusíme vás vystřídat,“
Začínají starty, na monitorech v dispečinku i v jídelně vyskakují první čísla spřežení na trati. Hlídky postupně hlásí, že dorazily na své posty: „Pěticestí na místě,“ čtu na displeji a oddechnu si – dnes je to nejvzdálenější kontrola, ta hlídka tam bude až do půlnoci. „Než úplně zmrznete, napište, zkusíme vás vystřídat,“ píšu jim a doufám, že to nebude třeba – je to otrlá osádka zvyklá na trable.
Začátek tratě vede podél sjezdovky do prudkého kopce, ale psi se těší tak, že jsou k neudržení.
Z okna vidím, že pod startem je nakupena řada spřežení. Začátek tratě vede podél sjezdovky do prudkého kopce, ale psi se těší tak, že jsou k neudržení. Na monitoru začínají do tabulek naskakovat hlášení z kontrol – čísla závodníků, kteří projeli kontrolními body. Zprávy jdou hned na web. Jen zřídka musíme do proudu informací zasáhnout – hlídky soutěží o co nejmenší počet chyb. Do dispečinku přichází další pomocník na střídání – Lucka a Tom se míří podívat na start dlouhých spřežení. Zápřahy saní s osmi i deseti psy jsou opravdu výjimečná podívaná. Cestou zpět nám bere horký sponzorský svařák. V tomhle mrazu se ho tu vypije opravdu dost.
Vůdčí psi v zápřahu si trať pamatují a budou tak chtít běžet jako dnes. Na klíčová místa proto bude třeba přidat pár lidí.
Ozývá se informační linka – zájemci se ptají, kdy a kde mohou na trase zahlédnout psí spřežení. Volá i jedna maminka. U synkova startovního čísla vidí na webu podivnou zkratku DNS. Tom jí to přeloží: „Dnes NeStartoval“. S nadějí koukáme, jak se natahují barevné „žížalky“ ve sledovací tabulce. Sníh je dnes rychlý, tak snad spřežení dorazí do půlnoci, abychom včas stáhli lidi z patnácti kontrol, brzy ráno znovu vyrážejí. Traťmistr navíc na zítřek hlásí změnu trati. Vůdčí psi v zápřahu si však trať pamatují a budou tak chtít běžet jako dnes. Na klíčová místa proto bude třeba přidat pár lidí, dávám do kupy jména.
Závodníci se teď propracovávají do poloviny dnešní tratě, nám se ozývají hlídky z bližších kontrol a ptají se, jestli měli hlášení OK a zda můžou domů. Až se dostanou do chaty, najedí se a zahřejí, vyrazí znovu na trať vystřídat ztuhlé kamarády na vzdálenějších kontrolách. Vím, že neodmítnou – je to výborná parta a všichni se rádi na Šediváčkův long vracejí.
Z trati volá ředitel závodu, jak prý jsme na tom. Odpovídáme: „Dóbrý – svařák ještě teče, popožeň ty svý loudaly!“ Odpoledne se chýlí ke konci, proud hlášení ochabuje – většina spřežení dorazila k bivaku, odpočívá a posiluje se před zbytkem dnešní trasy. Lucka s Tomem zůstávají u dispečinku a já dál připravuji obsazení třetí etapy. Andrea, na níž spočívá značná část organizace, nám přišla říct, že přijeli další pomocníci. Musím počítat s tím, že řada lidí bude chtít sloužit u bivaku – tam je to sice náročné, ale je to zážitek. Chystání noclehu psů i musherů na sněhu představuje vskutku ojedinělý obřad.
Aspoň že snowbikeři, kteří měří síly se spřeženími, se nenechali zlákat u bivaku zrádnou horkou medvědicí a jedou zpět.
Vracím se do dispečinku„ke strojům“ a nakukuji do tabulky s průběhem etapy. Tak kolik ještě? Čeká nás dlouhý večer – nejdelší etapa ukáže vytrvalost spřežení i závodníků. Aspoň že snowbikeři, kteří měří síly se spřeženími, se nenechali zlákat u bivaku zrádnou horkou medvědicí a jedou zpět. Stahujeme pomocníky z bližších kontrol, zůstávají tři poslední, ti musejí ještě vydržet – na trati zbývají ta pomalejší spřežení. A právě těm jsou naše hlídky nejprospěšnější. „Kolik jich ještě čekáme?“ ptají se s nadějí, že už budou moci dolů. „Už jen sedm, vydržte!“ hlásí jim Tom. Snažím se vysílačkou nasměrovat některý ze skútrů tak, aby po projetí posledního závodníka svezl dolů zbytky zmrzlé hlídky. I další dvě kontroly dostávají avíza, že už jim zbývá jen pár spřežení. Když konečně hlásíme rozhodčím v cíli, že se blíží poslední, odbíjí právě půlnoc.
Autor je členem týmu Šediváčkova longu.
Text popisuje loňský závod, další ročník se koná letos v lednu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
