0:00
0:00
Jeden den v životě21. 3. 20195 minut

Americké dobrodružství

Eva Baťa

Budím se a s hrůzou zjišťuji, že je už osm hodin. Před dvěma dny jsme se vrátili z Kalifornie a ačkoli tam bylo jen o hodinu méně, máme všichni rozhozený režim. Manžel je zavřený v pokoji a volá se svým českým finančním týmem. U toho stihl k snídani uvařit ovesnou kaši. Nakrájím ořechy a ovoce, nachystám stůl, připravím čaj a zavolám děti. Rychle se najím a zatímco děti žvýkají, utíkám do ložnice, převlékám se, čistím si zuby a pak nachystám dceři svačinu. Manžel běží na autobus a jede do své druhé práce. Pomůžu dětem s oblékáním, sbalíme věci a vyrážíme do školy do našeho okresního města Frisco, asi 15 minut cesty autem. Modlím se, aby silnice po hrázi Dillonské nádrže nebyla zavřená, což se kvůli počasí letos děje poměrně často. Není, uf. Pak ale málem neubrzdím auto na stopce na ledu a nadávám si, že tudy už nikdy nepojedu.

Do školy dorazíme později než obvykle, ale ještě v normě. Zavedu syna do školky a dcera jde sama do své třídy, je druhačka. Jsme tu teprve čtyři měsíce, ale stihla se už naučit docela obstojně anglicky. Na dovolené si  přečetla knihu o psech a sama i pár příběhů v angličtině napsala. Syn zatím moc nemluví, ale rozumí téměř všemu, ve školce má větší pohodu. Dostávám informaci, že budou třídní schůzky, což znamená individuální schůzky s učitelem o prospěchu. Vysvědčení je tu každé čtvrtletí a týká se nejen školáků, ale i syna ve školce, který na posledních třídních schůzkách dostal vysvědčení na čtyřech stranách hustě popsaných písmem velikosti 8. Zírala jsem. Já jako jeho matka bych o něm takový elaborát nedokázala napsat.

↓ INZERCE

A teď začíná můj den. Mám volno a zapsala jsem se na snowboard clinic s jednou z nejlepších instruktorek v Americe – má nejvyšší AASI certifikace již více než 20 let. A navíc je to žena a to mě vždy u tohoto sportu, kde dominují muži, potěší. Jedu do resortu Keystone, který leží v Coloradu ve Skalistých horách v nadmořské výšce okolo 3 700 m n. m. Pracuji tady jako instruktorka snowboardu pro dospělé.

Zaparkuji bez problémů kousek u vleku, jdu si vyzvednout do své skříňky snowboard a spěchám na lanovku. Cesta na Summit House trvá asi 20 minut, tak ještě z lanovky posílám SMS kamarádce, ať mě omluví. Jsme tam jen tři účastníci a začínáme trénink na suchu u krbu. Zabýváme se analýzou pohybu, pak jdeme ven trénovat na rovném povrchu nějaké základní cvičení při tzv. bruslení. Přidáváme triky s jednou nohou ve vázání. Teplota se vyhoupla nad 0 °C, což je zatím nejteplejší den na svahu od listopadu. Většinou se tu teplota pohybuje mezi -15 až -10 °C pod nulou, ale tím, že je nízká vlhkost vzduchu a slunečno, je to mnohem snesitelnější než 5 °C v Brně. Po společném obědě jdeme jezdit na cvičnou sjezdovku a všechny úkony děláme na switch, tedy na opačnou stranu, než je naše dominantní. Představte si hrát golf na opačnou stranu nebo tenis levačkou, jestliže jste praváci. Je to dobré cvičení, protože pak lépe chápeme, jak se cítí naši studenti.

Potom se pustíme po 3,5 míle dlouhé sjezdovce dolů. Cestou zkoušíme jednoduché free style triky a dozvídáme se tipy, jak je správně učit naše studenty. Já a moje kamarádka Robyn jsme tu první sezónu a kolega se přeučuje z lyží na snowboard. Je to výjimečné; většinou to je totiž naopak. Ski instruktoři mají více klientů a více peněz a snowboarding tvoří jen necelých 20 % byznysu Ski & Ride School, proto je spousta snowboardistů nucená se přeorientovat na lyže, aby přežili. Ačkoli privátní lekce na den stojí 800 dolarů, instruktor z toho dostane třeba jen 100 dolarů. Je to fyzicky i mentálně namáhavá práce s velkou zodpovědností a v Americe velmi mizerně placená. Já jsem tu jen na sabbatical a máme našetřeno, jinak bychom tu jako rodina nepřežili.

Občas mě napadá, jestli nejsme opravdu příliš velcí dobrodruzi, když jsme nechali v Česku velmi dobře placené práce a dům, snížili si svůj životní standard a vše jen proto, abychom se vydali do těchto krásných hor. Vše kromě aut a benzínu tu stojí třikrát tolik jako v Brně, ale je tu tak krásně, že to prostě stojí za to. Stačí se rozhlédnout po vrcholcích hor zalitých sluncem. Dnes ráno jsem viděla nad jezerem dokonce duhu. Sněží devět měsíců v roce a sníh je prachový a velmi kvalitní. Kromě snowboardingu tady provozujeme mnoho dalších zimních sportů jako je bruslení nebo běžky.

Po tréningu jedu pro děti do školy a domů. Děti mají strašný hlad a stěžují si, že na oběd měly být kuřecí fajitas a místo toho dostali zase smažené kuře. Moc jim tady nechutná a nedivím se jim. Tak je nakrmím těstovinami s lososem a ještě ohřívám vývar. Pak se jdeme učit prvouku. Tu v americké škole nemají a dcera z ní a z češtiny bude v létě v Brně přezkoušená. Pak přichází manžel z práce a chvíli si s dětmi hraje zatímco já jdu hrát na kytaru. Večer volá kamarádka s nabídkou, abych se zúčastnila zítra v Breckenridge jako facilitator team buildingu pro 120 lidí. Dává mi instrukce, jak to bude probíhat. Jsem ráda, že zase budu dělat něco trochu z oboru a že se seznámím s vedením firmy, pro kterou pracuje. Tady v Americe je to jen o kontaktech a doporučeních, z mého CV s dvěma magisterskými tituly a bohatými pracovními zkušenostmi ze seniorních pozic v nadnárodních firmách si zatím nikdo na zadek nesedl. Přečtu dětem před spaním pohádku a chvíli píšu anglicky příspěvek do svého cestovatelského blogu, který jsem nazvala Into the Rockies. V 10.30 si jdu lehnout s knihou, manžel ještě pracuje. Cítím se trochu provinile, že jsem si užila tak skvělý den a on musí řešit celý den finanční závěrky. V posteli odložím knihu, medituji a těším se na zítřejší ranní jógu a další krásný den v horách.

Autorka v Česku pracovala jako Training Manager. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].