Skalpel prosím ne

Nejen u nás, ale i v celé Evropě narůstá počet žen, které přivádějí na svět dítě císařským řezem. Důvodem nejsou vždy komplikace při porodu, ale stále častěji také přání ženy vyhnout se bolestem. Organizátorky Světového týdne respektu k porodu, který začíná příští týden v Praze, mají přesně opačný cíl: vrátit narození dítěte co největší míru přirozenosti.

Hnutí za přirozený porod od svého vzniku klopýtá dost hrbolatou cestou. U nás jej handicapuje především fakt, že v jeho čele stojí (vedle matek nespokojených se stávající praxí) zpravidla porodní asistentky, tedy v běžné pacientské optice nižší šarže než lékaři-gynekologové. Mluví o důležitosti přirozeného procesu porodu, nebezpečí zbytečných zásahů do něj, směrodatnosti instinktů a přání rodící ženy. Proti tomu drtivá většina gynekologů staví statistiku klesající kojenecké úmrtnosti a argument, že všechny ty nástřihy, rození na nepohodlné lavici, umělé vyvolávání, urychlování a zpomalování porodu, analgetika nebo odebírání novorozence matce jsou nezbytnými kroky k bezpečí ženy a dítěte.

Je to velmi nerovný souboj argumentů, z něhož porodní báby snadno nespravedlivě vyjdou jako nezodpovědné šarlatánky a lékaři coby rozvážní a moudří odborníci. Kdo si dá práci zjistit víc, přečte si pár knih, případně zažije přirozený porod ve své rodině, ale zjistí, že to je často naopak. Porodníci hájí praxi, která není pro ženu a dítě ani přínosná, ani bezpečná. A asistentky, v posledních letech čím dál lépe vzdělané, v drtivé většině nejsou hazardérkami a ke znovuobjevování přirozenosti porodu přistupují velmi opatrně a s důrazem na bezpečí.

Otázka pak nestojí, kdo má pravdu, ale jakým způsobem oba tábory smířit a porodní praxi u nás zlepšit. U lékařů je to jasné – měli by se povznést nad vlastní pýchu a zaslepenost, která jim brání slyšet progresivní argumenty asistentek, jež jsou při své práci procesu porodu mnohem blíž.

Ale také zastánkyně přirozeného porodu mají co zlepšovat. Vnitřní spory a neschopnost dát dohromady účinnou komunikační strategii, kterou by dokázaly zaujmout veřejnost a získaly na svou stranu alespoň část gynekologů, jejich úsilí dlouhodobě brzdí. Malý příklad: asi před měsícem přednášel v Praze francouzský lékař Michel Odent, bez nadsázky legenda světového hnutí za přirozený porod. Každé malé vydavatelství nebo filmový festival, které sem přivezou zahraničního hosta takového (nebo i mnohem menšího) formátu, ho dokážou prodat několika médiím, Odent ale prošel Prahou bez povšimnutí – jeho jméno se objevilo jen jednou v Haló novinách. Přitom kdo může udělat zdejším asistentkám lepší službu než světoznámý, charismatický lékař?

Zprávy o stoupajícím počtu císařských řezů působí na první pohled jako další rána snahám o přirozený porod. Je to ale jen zdánlivé. Jistě roste počet žen, které chtějí porodit co nejsnáze a bez kontaktu s vlastním tělem, ale stejně tak krystalizuje i skupina těch, které chtějí pravý opak. Extrémní přání – raději mě operujte, než aby mě něco bolelo – navíc může zvolna otevřít oči i technicistním lékařům. Jak ukazují první reakce na zveřejněnou statistiku, tohle už je trochu „moc“ i na ně a přidružená rizika císařského řezu se nedají bagatelizovat. Možná tak konečně najdou s asistentkami společnou řeč a v českém porodnictví pak bude místo pro všechny – pro matky, které se chtějí odevzdat do rukou specialistů, i pro ty, co věří spíš přirozeným instinktům.

O Michelu Odentovi na blog.respekt.cz: