Peníze nejsou všechno

Osm z deseti českých praktických lékařů a pediatrů dnes nechává zamčené ordinace. Pro pacienty to není žádná katastrofa, doktoři akci avizovali lidem dopředu – v médiích, ordinacích nebo i jednotlivě po telefonu. Pacienti vědí, kam se můžou v případě potřeby obrátit. Je to paradox – sami lékaři si o takové péči mohou nechat jen zdát.

Stávkující ordinace nejsou v Česku ničím novým a nebudí už zdaleka takovou pozornost jako před lety. Poslední podobná akce letos v únoru vlastně vyšuměla do ztracena i pro samotné praktiky: většina ordinovala dál, byť dveře čekáren zdobila hesla o psychické podpoře „kolegům ve zbrani“. Třeba v Jihočeském kraji se od protestů distancovali úplně.

Dnešní stávka je ale jiná, a nejen v počtu účastníků.

V únoru šlo v ordinacích vlastně o totéž co dnes: výši příspěvku na pacienta, kterou lékaři každý měsíc fasují od pojišťovny. Po jejím navýšení volají praktici už dlouho, zatím z toho ale nikdy moc nebylo (letošních 36 korun je jen o korunu více než loni). Požadavky vždy přebila slova o zadlužené VZP a nutnosti šetření na každé frontě. Od února se ale hodně změnilo. Právě teď totiž dohadování plateb na příští rok finišuje a VZP mluví o největším navýšení v historii, lépe se má platit i za zákroky. Odsouhlasená je navíc čtvrtmiliarda na cílenou podporu ordinacím v potřebných místech. S trochou trpělivosti a klidu by takové plány měly riziko stávkování eliminovat.

Jenže v dnešní stávce evidentně nejde jen o samotné peníze. Jde také o nejistotu, se kterou se praktičtí lékaři už dlouhé měsíce potýkají. Zdejší zdravotnictví prochází největší změnou v historii: do systému naplno vstupují prvky klasické soutěže a pro ordinace je tenhle efekt přibarven nutností vybírat od pacientů už brzy peníze za každý recept.

Ministerstvo zdravotnictví ale při tom všem postupuje podle jednoduchého hesla: počkejte, až bude hotovo a pak si řekneme, jak se vám to líbí. Konkrétně v případě plateb u lékaře to znamená, že většina z praktiků dodnes neví, co si počne třeba v případě, kdy pacient odmítne zaplatit a jak přesně mají peníze fakturovat. To, že komunikace vázne na více frontách, doložila naposledy vlastně i odborářská stávka proti reformě. Vedle dělníků z hutí se tu objevil i nepřehlédnutelný hlouček bílých plášťů - údajně jen proto, že „s reformou sice souhlasí, ministerstvo se s nimi ale odmítá bavit o jejím dalším pokračování“.

Dnešní stávka má i proto o poznání větší náboj než nepodařený únorový protest a plánovaná osmdesátiprocentní účast mluví za vše. A měla by mít náboj i pro ministra Julínka. Podobné znepokojení, jako vyjadřovali dlouho potichu a teď nahlas praktičtí lékaři, je slyšet i z dalších stran, především z nemocnic. A taková „vydařená stávka“ jiných než praktických lékařů by už Česku mohla způsobit pořádné potíže.