Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Fokus

Ústavní soudci se zalekli a ponechali očkovací povinnost

Kateřina Šimáčková kritizuje své kolegy, že měli strach „přitakat alternativcům“

Ústavní rada ve Francii rozhodla, že povinné očkování zůstane, ilustrační foto.
Ústavní rada ve Francii rozhodla, že povinné očkování zůstane, ilustrační foto. • Zdroj: Matěj Stránský

Téměř devět tisíc rodičů podepsalo petici proti novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která zpřísňuje sankce za neočkování dítěte. Stále více rodičů totiž chce spolurozhodovat o tom, proti čemu a v jakém věku bude jejich dítě očkováno. To v Česku není možné, očkovací kalendář stanovuje vyhláška ministerstva zdravotnictví - a ta je pro rodiče povinná.


Povinným očkováním se zároveň zabýval v pondělí Ústavní soud. Konstatoval, že není protiústavní, ale vyzval poslance, aby do zákona doplnili, že stát odpovídá za škody na zdraví, které očkování případně způsobí. Nález kolegů z Ústavního soudu se však nelíbí soudkyni Kateřině Šimáčkové. Proto k němu připojila obsáhlé „odlišné stanovisko“.

Jedna proti všem

Kritizuje v něm postoj soudců i paternalistický přístup, který je v současné české medicíně velmi rozšířený. „Ve většině západoevropských zemí, kde je respekt ke svobodě a autonomii jednotlivce na nejvyšší úrovni, není stanovena zákonná očkovací povinnost,“ argumentuje Šimáčková. „Dostatečnou proočkovanost zajišťují na jedné straně kvalitní lékaři, schopní rodiče přesvědčit o potřebě děti očkovat, a na druhé straně odpovědní rodiče.“

Totéž – tedy aby všechny lékařské výkony byly prováděny na základě svobodného a informovaného souhlasu - by podle ní mělo být také cílem Česka. Brání tomu však především paternalistický postoj zdejších lékařů; jen část z nich je schopna a ochotna bavit se s pacienty, v tomto případě s rodiči, partnersky. Zároveň většina lidí tento přístup od lékařů vyžaduje.

„Měly by dostat prostor. Je to zdravější.“ (Soudkyně Kateřina Šimáčková)
„Měly by dostat prostor. Je to zdravější.“ (Soudkyně Kateřina Šimáčková) • Zdroj: Matěj Stránský

„Ti, jimž nevyhovuje, jsou nepočetná menšina a jsou považování za podivíny. Jejich výhrady či žádosti mohou být lékaři bagatelizovány a ostatními zesměšňovány,“ píše Šimáčková. „Nedostatek porozumění na obou stranách pak vede k vyhrocení konfliktů.“

Nejmarkantněji se tyto konflikty projevují tam, kde jde právě o děti. „Většina společnosti i zdravotníků považuje za svou povinnost prosadit to, co považují za tu nejlepší péči, a to bez jakýchkoli kompromisů či vysvětlování a dokonce někdy i silou,“ míní soudkyně. Tím se podle ní začne rozjíždět neblahý kolotoč: rodiče se pod nátlakem ještě víc zatvrdí a začnou se o své děti obávat. A jejich případná silná vyjádření ještě víc popudí lékaře, politiky a také většinovou společnost.

Soud by se měl ale nad takové věci povznést. A v případě uvažování o očkování podle Šimáčkové ústavní soudci selhali: „Obávám se, že se většina soudců zalekla, že by se výrok rušící stávající zákonnou úpravu či její část dal vykládat jako přitakání alternativcům kritizujícím zdravotní péči v naší zemi.“

Zbytečná žloutenka, sporný tetanus

Šimáčková dává za pravdu rodičům, kteří se na Ústavní soud obrátili v tom, že povinné očkování má být dané zákonem, nikoliv jen vyhláškou. Připomíná, že ústavní soudci před časem shledali, že například to, jestli máme nárok na dva či tři týdny lázní placené ze zdravotního pojištění, musí určit zákon; vyhláška nestačí. Teď, v daleko vážnější věci, když jde o „vpravení cizí látky jehlou do těla dítěte“, změnili názor - a ministerská vyhláška najednou stačí.

Na první pohled vypadá spor o to, zda povinné očkování upraví zákon nebo vyhláška, jako slovíčkaření. Jenže ve skutečnosti jde o to, zda se o rozsahu povinného očkování bude rozhodovat veřejně, v parlamentu, nebo neveřejně, v expertní komisi ministra. Soudkyně Šimáčková navíc míní, že experti mají jen dodat informace - například jak je daná nemoc nebezpečná, jakým způsobem je přenosná, jak účinná je očkovací látka.

10 06 ockovani jaros R24 20
10 06 ockovani jaros R24 20 • Zdroj: Respekt

Ale to, zda převáží ochrana veřejného zdraví nad právem jednotlivců na fyzickou integritu, tedy hledání optimální rovnováhy mezi těmito soupeřícími zájmy, je otázka politická a právní. Biancošek ministrovi a před očima veřejnosti skrytým expertům na vytváření očkovací politiky státu není podle soudkyně přijatelný.

Soudkyně Šimáčková se pouští i do některých konkrétních sporných věcí. V Česku je povinné nejen očkování proti vybraným nemocem, ale i jeho postup. Dítě musí dostat takzvanou hexavakcínu (záškrt, tetanus, dávivý kašel, hepatitida B, haemophilus influenzae, dětská obrna) - není možné, aby se proti některým nemocem očkovalo zvlášť. Vyhláška navíc stanoví i konkrétní vakcínu jednoho výrobce - Infarnix.

Fakt, že hexavakcína obsahuje také látku proti žloutence typu B, je také diskutabilní. Tato nemoc je totiž přenositelná pouze tělesnými tekutinami, tedy v praxi nejčastěji sexuálním stykem či kontaminací krve, například skrze používání společných injekčních stříkaček u drogově závislých. Byť existuje teoretická možnost přenosu ze slin infikovaného jedince skrze silné kousnutí, jsou tyto případy velmi vzácné až ojedinělé.

Její přenositelnost u malých dětí je tedy velmi nepravděpodobná. Přitom podle vědecké studie, kterou předložili Ústavnímu soudu rodiče, může očkování proti hepatitidě typu B způsobit dětem závažné a doživotní postižení. To vyznívá spíše proti povinnému plošnému očkování batolat. Koneckonců, očkování proti hepatitidě B nedoporučil ani Státní zdravotní ústav, přesto se v povinném kalendáři ocitlo.

Očkování proti tetanu zase otevírá jinou otázku. Tetanus není nakažlivý, nelze se tedy odvolávat na ochranu ostatních. „Důvodem zavedení očkovací povinnosti v tomto případě je tedy zřejmě ochrana dětí před rozhodnutím rodičů,“ míní Šimáčková. „Dochází tím k zásahu do rodinných vztahů a rodičovských práv, aniž by to bylo předmětem politické diskuse o tom, zda si většina lidí v naší zemi myslí, že stát ví lépe, co je pro děti dobré, než jejich rodiče.“

Kateřina Šimáčková si tak neodpustila příkrou kritiku svých kolegů. „S politováním konstatuji, že většina soudců neprovedla uvedené úvahy,“ píše. „Ústavní soud tak podle mého názoru nedostál povinnosti bez předsudků a z pohledu své odbornosti posoudit ústavní konformitu napadené právní úpravy.“

Reklama
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte