Číst jako strom

Spousta tradičních milovníků knih dodnes nesnáší čtečky, tablety a obrazovky vůbec, jenom nedokáže pořádně vysvětlit proč. Intuitivní argumenty se točí okolo tvrzení, že číst z elektronického zařízení jaksi „není ono“. Nemá to hloubku, všechny knihy vypadají (víceméně) stejně, v technologických krabičkách je cosi buranského, co v podstatě staromilské zábavě ubírá její kouzlo.

I menší snobové, kteří dávno zredukovali domácí knihovny, a většina četby se jim vejde do jednoho placatého přístroje v kapse tašky, se nemohou zbavit pocitu, že něco skutečně není v pořádku. Stránky podivně splývají, člověk jejich obsah rychle zapomíná, zorientovat se zpětně v četbě sedmi set stránkové bichle je docela martýrium.

Všechno tohle mudrování je nicméně dosti nejasné a člověk se ve slabé chvilce neubrání podezření, že hledá zástupné argumenty pro něco, k čemu cítí nostalgický vztah, nebo co se pořádně nedokáže naučit. Server měsíčníku Wired před nedávnem upozornil na skupinu studií, které se pokouší vágní argumenty podpořit tvrdými fakty. Jejich výsledky dávají tušit, že čtení z potištěné celulózy přece jenom nabízí něco, co obrazovka nabídnout nemůže.

Studií je několik a některé se shodují, že studenti při četbě z papíru skutečně vykazují měřitelně lepší porozumění textu a dokážou si studované materiál také lépe zapamatovat. Některé ze studií jsou již vzhledem k překotnému vývoji technologií trochu zastaralé, takže důvod hledají například v tom, že posouvání textu po stránce nahoru a dolů (místo tradičního listování knihou) rozptyluje pozornost a ubírá energii nutnou k obvyklému mentálnímu výkonu spojenému se soustředěným čtením. Dnešní čtečky dávno knihami „listují“, tady pes zřejmě zakopán nebude.

Novější výzkum nicméně odkazuje k vlastnosti papíru, které jsme dosud nevěnovali pozornost. Papír má fyzickou podstatu, která na naše smysly působí stejně jako sama vytištěná písmena. Množství informací z četby na papíru - listování stránkami, dotýkání se papírů, vnímání celistvých stran - je mnohem větší než při pouhé četbě ze stále stejné obrazovky.

Taktilní (hmatové) informace pak mozku pomáhají zkonstruovat jakousi topografii knihy, mentální mapu, na níž masu nových informací navěšujeme. Zapojujeme více forem paměti, vytváříme si síť rozcestníků a podle nich zpětně hledáme cestu ke kýženému obsahu.

Pokud se výzkumy potvrdí, znamená to, že jistá nostalgie za tištěnou knihou není pouze estetická ani se netýká pouze lidí, kteří se do světa digitálních technologií nenarodili a musí si na ně teprve v pozdějším věku zvykat. Naopak, když vědci dávali studentům na výběr tištěné a digitální učebnice, s překvapením zjistili, že i „digitální domorodci“ - tedy mladí lidé, které nové technologie provází prakticky od kolébky - dávají přednost starému dobrému papíru.

Se smrtí tištěných knih to tedy dost možná nebude tak horké - pro jistý typ četby bude možná papír vždy vhodnější než čtečka nebo jiné elektronické zařízení. Všechno to rozvažování, zda je lepší papír nebo obrazovka, ovšem předpokládá, že má čtenář volný a rovnocenný výběr. Pokud bydlíte ve velkém městě a máte po ruce dobré knihkupectví, možná tomu tak skutečně je, zvlášť když čtete především v češtině. Když bydlíte na venkově, můžete to mít daleko i k běžné české knize. A když si potřebujete přečíst knihu v cizím jazyce a čas letí, je čtečka a s ní spojený internetový obchod téměř nevyhnutelné řešení.

Právě tohle je totiž hlavní přínos elektronické četby. Knihy jsou k dostání všem a všude a hned. Možná se čtou o něco hůře, ale jsou. V tomto bodě zase papír nemůže chladné obrazovce konkurovat.