Byl Světový den uprchlíků a v Newyorské veřejné knihovně se při té příležitosti konala vernisáž výstavy fotek, na které se člověk ani radši nechce dívat. Název Kde spí děti, většinou syrské, je všeříkající. Většinou někde u silnice, zabalené do hrubé deky. Děti mají tu děsivou vlastnost, že vypadají po celém světě skoro stejně, v očích a v slzách něco nezkaženého a univerzálního. Potvory z lidí udělá až život.
Nejde o přehnaně luxusní akci, ale nečekaně se tu objevuje primátor Bill DeBlasio, který má stejně jako jeho předchůdci ve městě status vyhledávané celebrity. Rozmlouvá se o tom, že New York bude i nadále místem přistěhovalců a uprchlíků, a bez skrupulí odepisuje všechny nedávné xenofobní hlášky Donalda Trumpa.
Další projevy už tolik nesleduji, protože si lámu hlavu nad tím, že je tu servírováno tak dobré blízkovýchodní jídlo. Bankety na veřejných akcích přece z principu stojí za starou bačkoru. Nicméně si jdu už potřetí přidat nezpochybnitelně autentický humus, restovaný pikantní květák a bulgur. Nejsem sama, fronta zmlsaných Newyorčanů je až za roh.
Probírám se až za chvíli, když řečník zmiňuje, kdo přichystal catering. „Dnešní jídlo pro vás připravil tým uprchlíků z Blízkého východu.“ Všechny ty nefalšované chuti začínají dávat smysl. Sál tleská přítomné Carmen ze Sýrie a Dhuze z Iráku - šéfkuchařkám, které se do Ameriky nedávno propachtily jako běženkyně.
Nenápadně skrývám nezkaženou a univerzální slzu.
Autorka pracuje na projektech týkajících se přístupu k antikoncepci na Blízkém východě a v Africe.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
