Když na podzim pálíme na zahradě listí a na chvíli přestane foukat vítr, nejspíš nás rychle začnou štípat oči a můžeme vbrzku očekávat rozčilené zvonění sousedů. Když za sebou náš potomek ve veřejném bazénu začne zanechávat žlutou stopu, bude nejspíše následovat pobouření spoluplavců. V obou případech je vedlejší důsledek naší činnosti viditelný, nesporně obtěžující - a není tedy důvod protestovat, pokud jsme za něj hnáni k odpovědnosti. Ale co když první předpoklad neplatí?
Při jízdě autem či letu letadlem, výrobě elektřiny, chovu dobytka, pálení vápna a tisícovkách dalších aktivit, které jsou součástí každodenního života, vznikají vedlejší následky v podobě emisí skleníkových plynů. Jejich účinky jsou v úhrnu neméně škodlivé než štiplavý kouř či znečištěný bazén, jen jejich vznik není lidskými smysly uchopitelný a jejich následky nenese náš bližní soused či plavec, ale spíše chudý majitel rybářské chatrče na pláži v Maledivách, syrský farmář či ještě nenarozený vlekař ve Špindlerově mlýně.
Bylo by pošetilé vyžadovat, aby lidé okamžitě zanechali všech aktivit, které přispívají ke vzniku emisí skleníkových plynů. Počkat s pálením na jiný vítr je snadné; přestat jezdit autem, používat kovové výrobky, cement a elektřinu již méně. A i kdyby nakrásně člověk s morálním citem dostatečně silným, aby soucítil s rybářem na druhé straně globusu či abstraktním člověkem budoucnosti, chtěl upravit své jednání, nebude vědět jak. Jeden nástroj překonávající tuto informační bariéru tu nicméně však existuje.
Společenská škoda uhlíku - tento pojem pochází z dílny ekonomů, kteří obvykle vnímají emise skleníkových plynů jako negativní externalitu, tedy kvantifikovaný negativní vedlejší následek určité činnosti, který však nenese její provozovatel, nýbrž ostatní. Je zjevné, že vyčíslit dopady zvyšování průměrné globální teploty způsobené skleníkovými plyny je o poznání méně triviální než vyčíslení škody způsobené znečištěním bazénu. Přesto se o to ekonomové již více než dvě desetiletí pokoušejí a výsledky jejich práce jsou velmi užitečné.
Výpočet společenské škody je ve zkratce následující: prvním krokem je shromáždění prognóz klimatologů, které popisují, jak se určitá koncentrace skleníkových plynů projeví na teplotě atmosféry a oceánů, tání ledovců či pravděpodobnosti výskytu různých meteorologických jevů. Dalším krokem je odhad dopadu těchto změn na hodnoty, které lidé vytvořili či je využívají. Podle rozsáhlého průzkumu mezi ekonomy, kteří se zabývají změnou klimatu, se očekávají negativní dopady primárně v zemědělství, rybolovu, dostupnosti elektřiny či vody, lesnictví, turismu a zdravotních službách. Podle stejného průzkumu ekonomové očekávají propad globálního HDP přibližně o 10 procent, pokud do roku 2090 průměrná teplota přesáhne 3 °C oproti předindustriálnímu období (takový růst odpovídá prognózám při naplnění stávajících závazků Pařížské dohody).
Posledním krokem je přepočet takto vyčíslené škody, která je rozložena v čase, na jednotku emisí vypouštěných dnes, tedy diskontování. V jádru jde o otázku mezigenerační spravedlnosti, kde je výše diskontní sazby nepřímo úměrná zohlednění zájmů budoucích generací. O určení přesné výše (či vůbec využití) diskontní sazby však nepanuje mezi ekonomy shoda. Pokud bychom si diskontování demonstrovali na příkladu běžné diskontní sazby 5 procent, pak má jedno úmrtí příští rok vyšší (negativní) hodnotu než miliardy úmrtí za 500 let. Většina modelů výpočtu společenské škody nicméně používá diskontní sazby v rozmezí 2–4 procenta.
Výše popsaný postup tak vynechává z úvahy například hodnotu zachování přírodní rozmanitosti, kterou ekonomové nejsou schopni kvantifikovat, či nenulové pravděpodobnosti různých kataklysmatických událostí, globálních konfliktů a tak dále. Spolu s relativně robustními diskontními sazbami tedy modely produkují spíše konzervativnější odhady společenské škody, které nereflektují plný rozsah hodnot ohrožených změnou klimatu. A jaká že jsou ta čísla? Podle americké vládní Agentury pro ochranu životního prostředí připadá na tunu CO2 vypuštěnou dnes škoda ve výši 42 - 123 $, která se do roku 2050 zdvojnásobí. Podle modelu držitele Nobelovy ceny za ekonomii Williama Nordhause společenská škoda za rok 2020 odpovídá 36 $ a do roku 2050 vzroste na zhruba 90 $.
A k čemu že nám tak „neohrabaný“ nástroj je? Dobré důvody bychom nalezli přinejmenším dva: pro občana nadaného „obyčejnou mírou odpovědnosti“ je jistě snazší reflektovat svůj spotřebitelský život, pokud může přepočítat vedlejší následky svého jednání na peníze. Je rozdíl mávnout rukou nad informací, že můj let na Nový Zéland nějakým způsobem přispěl ke zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, a nad zjištěním, že zbytek světa stál minimálně 150 $ (při společenské škodě 40 $ za tunu CO2). Taková znalost nám umožní lépe upravit své škodlivé návyky a případně se pokoušet ty nevyhnutelně vznikající odpovídajícím způsobem kompenzovat. Pokud při kvalitním spalování vzniká 2,3 kg CO2 na litr benzínu, čtenář vybavený kalkulačkou a elementární znalostí aritmetiky si jistě dokáže spočítat částku odpovídající projetí plné nádrže.
Druhým, nejspíš ještě důležitějším přínosem, je pak informace, kterou si z výpočtu společenské škody uhlíku může odnést zákonodárce. Obvyklou odpovědí ekonomů na negativní externalitu je její internalizace, tedy její zahrnutí do nákladů původce. To zákonodárce nejsnáze dělá uvalením “uhlíkové” daně na jednotku CO2 odpovídající výši marginální škody - v ČR není a ministr Brabec s premiérem Babišem ji jednohlasně vylučují - případně v současnosti uplatňovaným systémem emisních povolenek.
Ten stanovuje celoevropský strop emisí z velkých stacionárních zdrojů a povinnost jejich provozovatelů za každou vypuštěnou tunu CO2 nakoupit a následně vyřadit emisní povolenku. Primárně jde o producenty elektrické energie a tepla, kteří v současnosti platí za povolenku okolo 25 eur. V systému emisního obchodování jsou i jiné velké zdroje, takže v součtu systém zahrnuje zhruba 45 procent evropských emisí, ale necelá polovina povolenek je přidělována zdarma jako ochrana sektorů ohrožených konkurencí ze států se slabší klimatickou politikou.
Výsledkem toho všeho je, že z činností produkujících emise skleníkových plynů je v České republice sotva čtvrtina nucena internalizovat jejich společenskou škodu, a to ještě ve výši činící pouhou část jejích konzervativních odhadů. Ve zbývajících třech čtvrtinách, které vznikají, když jezdíme autem a létáme na Nový Zéland, chováme dobytek, hnojíme pole či skládkujeme odpad, jsme opravdu rodičem, který se tváří, že dítě není jeho, a chatařem, který tvrdí, že oheň nekouří.
Bylo by přitom tak obtížné zohlednit společenskou škodu i u těchto emisí například uhlíkovou daní, kterou ostatně již od roku 2017 navrhuje vládou schválená Politika ochrany klimatu? Zatím jsme totiž černým pasažérem, který se veze na úkor ostatních.
Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
