čtvrtek 27. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Když v roce 1968 Robert Pirsig se svým dvanáctiletým synem Chrisem nasedl na motorku, vypadalo to, že půjde o celkem obyčejný výlet. Trasu měli předem vymyšlenou: z domovské Minnesoty se v sedle Hondy Super Hawk vydají přes velké pláně směrem na západ, přejedou Skalisté hory a skončí v San Francisku. Na výlet přibrali ještě přítele Johna Sutherlanda a jeho ženu. Ti je doprovázeli na zbrusu novém stroji BMW, jejž si John nedávno pořídil a byl na něj náležitě pyšný.

Čtyřicetiletý Pirsig byl univerzitním profesorem filosofie a rétoriky, ale v době motocyklového výletu se živil psaním technických manuálů a příruček. Výuku filosofie pověsil na hřebík poté, co dostal katatonický záchvat, který málem nepřežil. Musel být hospitalizován, neboť byl příliš pohlcený svojí prací, totiž snahou vést studenty k hledání něčeho, co nazýval metafyzickou kvalitou. Po propuštění z nemocnice se z nekompromisního učitele, který imponoval studentům a vadil starším profesorům, stal jiný člověk. Žil klidně a v ústraní a sepisoval příručky k ovládání počítačů. To se nejeví jako příliš kreativní práce, avšak Pirsig ji vykonával s mimořádnou důkladností.

Cesta na motorce z Minnesoty do Kalifornie na první pohled vypadala „jenom“ jako výlet, který má posílit vzájemné pouto mezi otcem a dospívajícím synem, Pirsig však usedal do sedla ještě s jinou, skrytou motivací. Nosil v hlavě nápad na knihu, ve které by se vrátil ke svým úvahám, k nimž dospěl ještě během výuky filosofie. Náčrt knihy poslal více než stovce nakladatelů, ale všichni ho odmítli. Pouze jediný Pirsigovi přislíbil dílo vydat, nedal mu ovšem žádnou zálohu a varoval ho, že taková kniha asi příliš na dračku nepůjde.

Jednalo se o filosofickou esej maskovanou za autobiografický román. Pirsig v něm v první osobě vypráví o tom, jak se svým synem a ještě druhým párem projíždějí americkou krajinou. Zastavují se v motelech, obědvají hamburgery ve městečkách u silnice, občas přespí u ohně v lese. Po cestě vedou rozhovory o životě i o banálních starostech, které můžou potkat člověka v sedle motorky.

https://www.youtube.com/watch?v=TfcJnxVLaZQ

Pirsigův přítel John má novou, drahou motorku: model tak spolehlivý, že se o něj člověk skoro vůbec nemusí starat. John na ní jezdí proto, aby se kochal krajinou a užíval si pocit svobody, odmítá se učit chápat, jak motocykl funguje a v případě poruchy spoléhá na profesionální automechaniky. Johnův přístup k životu je romantický, vypravěč Pirsig je naopak praktický: cestuje na starší a levnější Hondě, kterou zná do detailu, umí ji rozebrat a zase složit dohromady. Když v jednu chvíli Johnova zánovní motorka při pokusu o nastartování odmítne chytnout, John propadne zoufalství. Pirsig ale pochopí, proč stroj nestartuje: jsou v horách, kde je řidší vzduch, motor si tedy bere více benzínu, což vede k tomu, že svíčky jsou pokryté sazemi. Když je očistí a upraví přísun paliva, motorka zase startuje.

Vypravěč zpočátku zjevně upřednostňuje právě racionální přístup k životu. Neschopnost jeho přítele Johna (a dalších mnoha příslušníků jeho generace) opravit motorku (a pochopit fungování mnoha dalších věcí) je příčinou zásadní frustrace, která je dle Pirsiga pro jeho dobu typická. Chápe však, že racionalita a technický přístup s sebou nese představu odlidštěného světa, který je pro romantického člověka odpudivý. Pirsig se snaží vysvětlit, že i zdánlivě banální mechanická práce, jako je údržba motocyklu, může být zábavnou a naplňující činností, pokud k ní má člověk správný přístup. Postupem času ale dospívá k tomu, že aby člověk dosáhl životní spokojenosti a rovnováhy, je potřeba skloubit oba přístupy: romantický i racionální. Teprve tehdy může dosáhnout oné kýžené, nepopsatelné transcendentální kvality.

Právě sedmnáctidenní cesta na motorkách se stala základem knihy Zen aneb Umění údržby motocyklu, která vyšla o šest let později. Okamžitě se stala bestsellerem, prodalo se jí více než pět milionů výtisků. Její myšlenka sebezdokonalování rezonovala v mnoha mladých lidech. Pirsigův Zen byl jedním z děl, které charakterizovaly změnu společenského klimatu v USA. Zatímco mladý člověk 60. let bojoval za celospolečenskou změnu a zajímaly ho světové problémy jako lidská práva či nebo válka ve Vietnamu, člověk 70. let obrátil pozornost dovnitř a k sobě. Novinář a spisovatel Tom Wolfe nazývá mladé lidi 70. let, kteří se chtějí zdokonalovat a realizovat, jako „generaci já“.

Těžko říci, jestli měl tohle Pirsig v plánu. Jeho nakladatel ho ale okamžitě požádal o pokračování, autor dostal na pokračování i Guggenheimovo stipendium. Pirsig si peníze vzal, koupil si desetimetrovou jachtu, na níž se následujících několik let se svojí ženou plavil po amerických řekách i po moři. Jeho druhá, očekávaná kniha dostala název Lila aneb Zkoumání morálních zásad, ale zdaleka nedosáhla popularity prvního díla. Další knihu už Pirsig nenapsal, dál se však plavil na své jachtě.

Jeho životní cesta na motorkách a jachtách k nedefinovatelné kvalitě skončila tento týden, kdy autor zemřel po delší nemoci ve věku 88 let. Jeho Zen aneb Umění údržby motocyklu ale zjevně stále má co říci i po čtyřiceti letech od prvního vydání. „Podle mého názoru mileniála je to dost hustý,“ komentoval knihu zákazník, který si knihu koupil na online tržišti Amazon pouhé tři dny před Pirsigovou smrtí.

 

Robert Pirsig se synem

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Tohle nejde jen tak zamést pod koberec,“ řekl německý ministr vnitra Thomas de Maiziere novinářům, když na začátku týdne představoval nové statistiky o trestné činnosti přistěhovalců, kteří do Německa přišli během posledních dvou let. Čísla to nejsou příjemná - ukazují na výrazné zvýšení počtu trestných činů, které mají na svědomí uprchlíci. Podle statistik se počet podezření ze spáchání trestného činu u uprchlíků, žadatelů o azyl a ilegálních migrantů loni zvýšil o 52 procent na 174 tisíc deliktů.

„Ti, kteří páchají vážné trestné činy, ztrácejí právo tady zůstat,“ řekl přísně de Maiziere. Jeho reakce je logická: německá veřejnost, která v roce 2015 otevřela náruč více než milionu přistěhovalců ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalších zemí, byla od té doby několikrát šokována činy, které nově příchozí spáchali.

Němci mají v živé paměti přešlapy, které zemi šokovaly; ať už předloňskou silvestrovskou noc v Kolíně nad Rýnem, kde přistěhovalci sexuálně obtěžovali německé dívky, anebo nedávnou vraždu v Reutlingenu, kde syrský uprchlík zabil svojí přítelkyni nožem. Mezi lidmi roste skepse, zda jsou lidé z odlišných kultur schopni žít v pokoji mezi Němci. „Nesmíme dovolit, aby se všichni migranti žijící mezi námi ocitli v podezření. Většina z nich žije podle našich pravidel a hodnot,“ dodal však v této souvislosti de Maiziere.

Většinu zločinů mají na svědomí uprchlíci, kteří už se v minulosti dopustili jiných prohřešků, vyplývá ze statistik: pouhé jedno procento ze všech migrantů je zodpovědné za 40 procent zločinů všech migrantů. Nejvyšší kriminalita panuje mezi migranty z Maroka, Alžíru a Tuniska, kteří mají malou šanci dostat v Německu azyl. Celkový počet registrovaných trestných činů v Německu přitom stoupl pouze o mizivých 0,7 procenta.

Výpovědní hodnotu statistik navíc zpochybňují akademičtí experti. Upozorňují, že statistika bere v potaz pouze policejní čísla o zahájení vyšetřování a už nezkoumá, kolik podezřelých bylo skutečně odsouzeno. Nové statistiky by jindy přišly vhod xenofobní pravicové Alternativě pro Německo, která na odporu vůči přistěhovalcům vyrostla, ale strana má nyní vnitřní problémy. Její podpora klesla za několik měsíců z 16 procent na 9. Její předsedkyně Frauke Petry byla z vedení vyšachována odpůrci a v podzimních volbách nebude kandidovat na kancléřku.

Reklama
Reklama