čtvrtek 13. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Při každém zveřejněném průzkumu podpory politických stran se dá spolehnout na to, že některé partaje se veřejně radují, a další říkají, že takovým průzkumům nevěří. Část veřejnosti už na sociálních sítích skládá koalice, další propadá menší či větší panice - a rovněž média popisují stejný průzkum často značně odlišně. Jak tedy průzkumy číst, co od nich čekat a jak poznat jejich dezinterpretaci nejrůznějšími aktéry veřejného dění?

Jedním ze základních omylů při čtení výsledků průzkumů je to, že mícháme víc věcí dohromady. 30 % podpory pro stranu XY neznamená, že daný subjekt má bezmála třetinu hlasů v kapse. Tato podpora se počítá jen z těch lidí, kteří už se rozhodli, komu svůj hlas v této anketě dají. Tímto jsme popsali volební model: ten říká, jak by dopadly volby v době sběru dat u respondentů, kteří se již rozhodli, že k volbám půjdou, a umí říct, koho by volili.

Reklama
Reklama

Demagog.cz

Pak jsou zde však další výzkumy. Stranické preference ukazují rozložení sympatií ke straně v celé populaci (společnosti), přičemž ve vzorku jsou zahrnuti i nerozhodnutí nebo ti, kteří neplánují jít k volbám. Proto jsou procenta preferencí nižší než čísla v modelu, který ukazuje voliče. V neposlední řadě existuje ještě volební potenciál. Ten ukáže, kolik procent lidí uvažuje, že by mohlo dát hlas té či oné straně, a také to, kolik voličů je již rozhodnuto, že bude danou stranu volit. A ještě pár rad, jak proplout nebezpečenstvími interpretace výzkumů:

Sledujte trendy: Často parafrázovaná věta zní: „Žádné volby nedopadnou tak, jak říkají průzkumy půl roku před nimi.“ To je jistě pravda a podepsaly by se pod to i sami výzkumníci veřejného mínění. Volební průzkumy zpravidla ukazují, jak si strany stojí v okamžiku sběru dat od respondentů. Vypovídající je proto často spíše dlouhodobější trend ve výzkumech.

Pozor na statistickou chybu: Žádný průzkum nebude nikdy stoprocentně přesný, protože nemůžete zkoumat celou populaci; to v našem případě zajistí až volby. Agentury pracují se vzorky obyvatel, které jsou vybrány tak, aby byly reprezentativní podle věku, vzdělání a dalších charakteristik. V takto tvořených výzkumech se pak vyskytne statistická chyba, u výzkumů s počtem respondentů kolem tisíce to bývá jedno procento u menších stran a až 3,5 procenta u velkých subjektů. Takže pokud vám strana, která povyrostla o pár desetin, děkuje za podporu, je to od ní pěkné, ale vlastně si nemůžete být jisti, zda vůbec povyrostla. Podívejme se na příklad ODS. Ta loni hlásila růst od února. Agentura však podle dat z posledního měření pracuje s odchylkou ± 2,5 % -  takže slovy jejího otce zakladatele by tedy trend, který ODS popisuje, mohl být klidně i „ne-růst“.

Projděte si průzkumy sami: Nečtěte jen interpretaci v některém médiu. A kromě aktuálních dat se podívejte, jestli jde o potenciál nebo model a jak si strana v těchto disciplínách vedla v minulých měsících. Údaje bývají veřejně dostupné na webu agentur ihned po publikování a najdete tam jak nová data, tak trendy v preferencích.

Zaujali jsme vás? Přečtěte si delší verzi textu (s ukázkami dezinterpretací politiků i médií) na webu demagog.cz

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Deník The New York Times se hned v několika článcích vrací k americké letkyni Amelii Earhart. Důvody pro ohlédnutí se za životem legendární Američanky jsou hned dva: osmdesáté výročí jejího posledního tragického letu a nález doposud neznámých fotografií, které vlily novou krev do žil nadšeným zastáncům teorie, že pilotka ztroskotání zázračně přežila a dál pak žila v utajení.

Osud Amelie Earhart fascinuje dodnes. Lásku k létání objevila až po svých dvacátých narozeninách, do té doby pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1920 poprvé vstoupila do kabiny letadla, o rok později již úspěšně absolvovala letecký kurz a za dalších šest měsíců si dokázala našetřit na své první letadlo – zářivě žlutý stroj, který pojmenovala Kanárek. A záhy se stala senzací v profesi do té doby téměř výlučně mužské.

Reklama
Reklama

Pět let po průkopnickém letu Charlese Lindbergha přeletěla jako první žena v roce 1932 Atlantik. Ačkoliv byla nucena nouzově přistát na poli mezi ovcemi v Irsku a nedosáhla Londýna, jak plánovala, obdržela za svůj let medaili od tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera. V roce 1935 se pak stala prvním člověkem, který sám přeletěl Pacifik, konkrétně z Honolulu do Kalifornie. Podle jejích vlastních slov byl let natolik pohodový, že si během něj dopřála šálek horké čokolády.

O dva roky později, 1. června 1937, vyrazila na svoji největší cestu. S pomocí navigátora Freda Noonana se chtěla stát první ženou, jež obletí celý svět. Po měsíci byla dvojice ve dvou třetinách cesty a zpět do USA jim zbývalo 7 000 mil.  2. července měli dosáhnout Howardova ostrova v Pacifiku, ale po několika zprávách signalizujících potíže s navigací a nedostatek paliva se Amelia Earhart odmlčela a již se neozvala. Při následné masivní pátrací operaci, kterou Spojené státy zorganizovaly, se ovšem nepodařilo nalézt sebemenší stopu ztroskotání, což následně podpořilo vznik konspiračních teorií.

Tradiční interpretace události se přiklání k verzi, která se nabízí jako první: letadlo ztroskotalo v Pacifiku a pilotka s navigátorem pád nepřežili. Vzhledem k proslulosti letkyně se však záhy po ztroskotání objevila řada alternativních výkladů, podle nichž měla různými způsoby přežít. Jedna z nich tvrdí, že letadlo ztroskotalo na Marshallových ostrovech a posádka následně upadla do japonského zajetí - bizarnější verze této teorie navíc předpokládá, že Amelia Earhart byla japonskou špionkou. Někteří obyvatelé ostrovů dokonce vyprávějí, že se s letkyní setkali osobně.

Tuto teorii měla podporovat i nově nalezená fotografie pořízená na Marshallových ostrovech, která zachycuje skupinu lidí, v nichž někteří experti a nadšenci identifikují právě Amelii Earhart a Noonana, snad i vrak letadla v pozadí.  Záhy po jejím zveřejnění se ovšem ozval japonský blogger s tím, že snímek byl publikován v cestopisném textu již dva roky před zmizením pilotky a je i v archivu Japonské národní knihovny.

Milovníkům záhad nicméně pořád zbývá druhá teorie. Ta předpokládá, že se posádce podařilo nouzově přistát na ostrově Nikumaroro, kde nikým neobjevena posléze zemřela. Američtí výzkumníci nyní vyrážejí na ostrov v rámci expedice spolufinancované National Geographic, která má objevit nové důkazy podporující tuto teorii. Jedná se v pořadí o již jedenáctou výpravu se stejným cílem, přesto výzkumníci neztrácejí optimismus, že právě tato cesta bude přelomová. Pomoci jim k tomu mají i psi vycvičení k hledání lidských ostatků.

Většina historiků se však stále kloní k názoru, že pilotka tragicky ztroskotala ve vodách Pacifiku. Ať již však byl její osud jakýkoliv, nejdůležitější zůstává symbol spojený s postavou americké letkyně - jak konstatuje Jane Mendelsohn, autorka jedné z biografií slavné a odvážné pilotky. Amelia Earhart podle ní zosobňuje postavu, která s plným vědomím rizik následovala své sny a ideály: „Vnímala samu sebe jako moderní ženu, která chtěla ‚dělat to, co dělají muži‘ a ‚občas i to, co muži ještě neudělali‘. Právě to je důvodem, proč zůstává dodnes fascinující a obdivovanou postavou americké historie," uzavírá autorka.

Fotografie nalezená v archivu. Kdo je na ní? • Autor: Photograph courtesy of Les Kinney/U.S. National Archives

Reklama
Reklama