sobota 15. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Binge-watching, tedy lačné zhlédnutí celé série oblíbeného seriálu za jednu noc, není jediným diváckým návykem poslední doby. Přestože se o současné době mluví jako o zlatém věku televizních seriálů a rozmachu quality TV, vyhledávanou činností se mezi určitou částí diváků stále častěji stávají nepovedené seriály, filmy nebo pořady, při jejichž sledování se konzument cítí trapně.

Pocit, kdy si nejpozději v polovině sledování seriálu uvědomíte, že se díváte na něco nekvalitního, na něco, co vás nebaví, nebo prostě jen irituje, ale přesto dotyčné dílo dál se zvláštním potěšením sledujete, popisuje v komentáři pro web BBC Culture spisovatelka Jennifer Mary Armstrong.

Reklama
Reklama
Reklama

Hate-watching je fenomén, který nemá moc společného s guilty pleasure, tedy sledováním pokleslé kultury, kterou si užíváme, ale raději se tím nikomu nechlubíme. Ani se škodolibostí a voyeurismem, které prožíváme při sledování těch nejhorších momentů z reality show. „Odsuzující sledování“ je spíš určitou zvláštní formou fanouškovství: divák seriál rozebírá do posledního detailu, aby se podělil o to, proč je něco tak špatné. „Je to radost z toho, že se snažíte přijít na to, co a proč nám nepřináší potěšení,“ definuje divácký úkaz Joli Jensen, profesorka mediálních studií z University of Tulsa.

Sledování s cílem ujistit se, jak se dané dílo vážně nepovedlo, není úplná novinka. Za úspěch mu vděčí například film Hadi v letadle. V roce 2005 ho bloggeři tak masivně zesměšňovali, až zvedli návštěvnost při prvních promítáních v kinech. Podobně smýšlejícím uživatelům sociálních sítí, kteří rozebírali každou komicky formulovanou větu, vděčí částečně za úspěch i knižní a filmová série Fifty Shades of Grey. Nejkultovnější status však v toto směru drží snímek The Room označovaný jako „nejhorší film všech dob“. Dodnes se promítá ve velkých kinosálech pro komunitu ironických fanoušků schopných citovat každou repliku.

Čím dál oblíbenější sledování toho, co nás irituje, tak víc než kdy jindy svádí producenty i k cílenému vyrábění a vytěžování takových záměrně špatných děl. A velký podíl na této „éře hate-watchingu“ má bezesporu neustálá přítomnost a propojení diváků na sociálních sítích. Snaha být originální a odlišit se vede k prohledávání nejodlehlejších mediálních koutů, zároveň se všichni rádi předvedou před přáteli na sítích coby soudci i kritici. To vše vede k oblibě a sdílení bizarností a nepovedeností. „Dnešní mediální kultura je založena na neustálém výsměchu, cynismu a hodnocení,“ tvrdí tak Jensen s tím, že v případě špatných seriálů má ovšem nenávist blízko až k zamilovanosti.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Skupinka Britů pracujících v party resortu na Kypru zveřejnila v lednu na internetu svoji fotku před polorozpadlou budovou s popiskem „Skončili jsme v Sýrii“ - a jejich snímek záhy spustil lavinu senzacechtivých článků, které přiživovala smyšlená divoká historka. Poprasku nad falešným příběhem o tom, jak se opilí mladíci při výletu na lodi ztratili a ocitli uprostřed válečné zóny na ruské námořní základně v Tartúsu, se chopila i ruská ambasáda. Smyšlená story podle ní ukazuje, „jak se tvoří zprávy o Sýrii a Rusku v britských médiích“.

Lewis Ellis, který zveřejněním fotky nečekaný povyk vyvolal, se s pobavením omlouval, že šlo jen o banter - vtipkování s kamarády. Slovo ve volném překladu znamená právě žertování, škádlení nebo drsné špičkování. Pojmu, jenž se stále víc šíří zejména v  Británii, se začínají věnovat kulturní teoretici i psychologové. A drsné zábavy mužů pod pětatřicet, která měla jen ventilovat maskulinní siláctví, si v reportáži všímá i web deníku Guardian.

Reklama
Reklama
Reklama

„V Británii je hluboce zakořeněná lidová kultura veřejné přisprostlosti, extrémního sarkasmu a hrubých vtipů – jinými slovy dokazování si frajeřiny. A to, co dnes nazýváme banter, vězí hluboko v této tradici,“ tvrdí Tony Thorne, lingvista a kulturní historik. Na vlně zábavy, která překračuje hranice dovoleného, byl ostatně částečně postaven i humor moderátorů v populárním pořadu Top Gear plný urážek a vtipů na hraně. Stejně jako princip nejposlouchanějšího podcastu všech dob Ricky Gervais Show, který se skládal jen ze zesměšňování Gervaisova „idiotického“ přítele Karla Pilkingtona.

Clarksonův čas u BBC se naplnil: Automobilový pořad Top Gear moderoval Jeremy Clarkson s…
Automobilový pořad Top Gear moderoval Jeremy Clarkson s přestávkami od roku 1988 • Autor: Globe Media / Reuters

Drsnější zábava mezi kamarády se ovšem v posledních letech proměnila i v alarmující trend. A banter se tak do mainstreamové kultury dostal jako termín, který zastřešuje ospravedlňování rasistických a sexistických poznámek tam, kde by si to protagonisté dříve nemohli dovolit. Je totiž rozdíl mezi žertem, ve kterém jsou si přátelé pořád vědomi toho, že jsou si rovni - a mezi tím, kdy se ukrýváme za údajnou zábavu, ale ve skutečnosti se tím zříkáme odpovědnosti za slova nebo činy, jež mají dopad na celé skupiny ve společnosti.  Ať jde o obhajování rasistických poznámek televizních moderátorů nebo šikany a sexuálního obtěžování v univerzitních spolcích.

Z prostoru pro drsnější, ale v zásadě nevinné típky se tak pomalu stává prostředek prostor pro ty, kdo se chtějí vymezovat vůči "diktátu politické korektnosti". Jinými slovy prostředek pro myšlení a jednání, které se jen utvrzuje v nadřazeném pohledu na svět i na ostatní.

Reklama
Reklama