čtvrtek 21. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Sebastien Bras platí za jednoho z nejlepších francouzských šéfkuchařů. Jeho restaurace Le Suquet, která se nachází na venkově v srdci Francie, se může pochlubit třemi michelinskými hvězdami, což je vůbec nejvyšší možné ohodnocení, které může nejznámější kulinářský průvodce Michelin stravovacímu zařízení udělit. Bras ale zaskočil Francii i celý svět, když na videu zveřejněném na Facebooku žádá firmu Michelin, aby mu své hvězdy odebrala a ze svého příštího kulinářského průvodce po Francii pro rok 2018 ho úplně vyškrtla. Udržovat takto vysoké ohodnocení prý na něho vytváří velký tlak, který ho zbytečně stresuje, zdůvodnil svojí prosbu.

„Je mi 46 let a chci dát svému životu nový smysl. Chci znovu definovat to, co je skutečně důležité,“ říká na videu brýlatý muž ve své bílé kuchařské výstroji. „Chci mít svobodu se samostatně rozhodovat, aniž bych bral ohledy na to, co na moje výtvory řeknou michelinští inspektoři. Možná, že tím přijdu o slávu, to však přijímám,“ uvádí kuchař, známý mimo jiné omáčkou gargouillou, která se připravuje z mladé zeleniny a bylinek. A dodává, že se chce vyhnout osudu svého tříhvězdičkového kolegy Bernarda Loiseaua, který ze stresu spáchal v roce 2003 sebevraždu.

https://www.youtube.com/watch?v=2–3lBPYGMEc

Firmu Michelin jeho žádost zaskočila – o její hvězdy se šéfkuchaři většinou přetahují, ještě nikdy ji však žádný kuchař nežádal, aby mu je naopak vzala. Firma nyní stojí před dilematem. Restaurace Le Suquet je jedna z pouhých sedmadvaceti restaurací v zemi, které mají nejvyšší, tříhvězdičkové ohodnocení. Když firma Michelin restauraci ze seznamu odstraní, bude čelit kritice, že její elitní pokrytí Francie není kompletní. Vedení firmy proto na Brasovo prohlášení reagovalo opatrně a rozhodně neslibuje, že jeho prosbu vyslyší. „Bereme to na vědomí. Náš průvodce ale neslouží restauratérům, nýbrž zákazníkům,“ komentovala překvapivou prosbu Claire Dorland-Clauzel, členka představenstva Michelin.

Bras nicméně není první kuchařskou celebritou, kterou tři michelinské hvězdy stresovaly. Olivier Roellinger kdysi v Bretani provozoval tříhvězdičkovou restauraci Cancale, v roce 2008 ji však zavřel, protože už se na náročné tempo související s tak vysokou prestiží necítil. „Šéfkuchař nikdy nesmí mít pocit, že se ocitl mezi kladivem a kovadlinou. Když vás tři hvězdy přestanou zajímat, je lepší přejet do jiného rychlostního pruhu,“ uvedl pro deník Telegraph.

Sebastien Bras věří, že z prostoru mezi kladivem a kovadlinou unikne. Ani pak ale nebude mít vyhráno. I kdyby se mu podařilo z průvodce Michelin zmizet, hodnotícím hvězdám v dnešním světě stejně neunikne – tisíce běžných lidí ho budou dál hodnotit na serverech jako TripAdvisor nebo na Facebooku. Únik z těchto sítí je – na rozdíl od michelinského průvodce – prakticky nemožný.

https://www.youtube.com/watch?v=U0FUnEUVbUE

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Alexej a Zakir o své práci hovoří tichým nenápadným hlasem, jako by se jednalo o něco obyčejného. Jejich práce je však všechno možné, jenom ne samozřejmá: dva ruští mladíci bojují proti novodobým otrokářům. Britský deník Guardian dvojici neohrožených Rusů doprovázel na jednom z jejich výjezdů a natočil o tom působivé video.

Jak říká hlavní hrdina krátkého filmu Alexej, cesta do novodobého otroctví v Rusku začíná zpravidla v hlavním městě. Na moskevských nádražích se potulují lidé, kteří se ocitli ve velmi svízelné situaci – buďto jsou bez domova nebo bez práce, někdy obojí. Na těchto místech se vyskytují také verbíři, kteří zde loví levnou pracovní sílu. A jejich obětí se často stávají právě tito velmi zranitelní lidé bez rodiny a přátel.

Verbíři jim nabídnou práci, byt a stravu kdesi v odlehlých částech Ruska. Když je dopraví na místo, odeberou jim pas a přidělí práci s tím, že odměnu dostanou až za několik měsíců. Když ovšem přijde den výplaty, dělníci se dozvědí, že peníze šly na pokrytí jejich bydlení a jídla. A když chtějí z místa odejít, jejich zaměstnavatel jim odmítá vrátit doklady a vyhrožuje policií.

Reportér Guardianu doprovází Alexeje a Zakira na terénním výjezdu do jihoruského Dagestánu. Kdesi v těchto končinách se má nacházet továrna na cihly, kde pracuje také muž jménem Dmitrij. Ten je požádal o pomoc, protože odsud chce odejít, ale šéf ho nechce pustit. Po dlouhém hledání pracovníci Alternativy dojíždějí na místo. Cihlárna se nachází na pusté suché planině.

Desítky mužů tu pracují v primitivních podmínkách, vyrábějí cihly z hlíny a betonu, přespávají v plechových barabiznách. Více než továrnu místo připomíná pracovní tábor. Dmitrij je připraven odejít a šéf tábora mu v tom nebrání, dokonce mu vrací pas, omítá však vydat výplatu. Až když Alexej a Zakir pohrozí přivoláním policie, zaplatí - a Dmitrij nasedá do auta zpět do Moskvy. Tahle záchranná mise proběhla hladce.

Druhá akce přivádí Alexeje a Zakira na ovčí farmu uprostřed dagestánských polí, kde proti své vůli pracuje Nikolaj se svojí ženou Světlanou, která se stará o malé dítě. Nikolaj požádal pracovníky Alternativy o záchranu prostřednictvím svého bratrance. V době příjezdu zachránců z neziskovky je majitel farmy zrovna mimo dům, Světlana a Nikolaj si tedy balí nutné věci a chystají se k odjezdu. Ve chvíli, kdy se už už chystají odjet, se však na scéně objeví majitelé farmy a odjezdu svých robotníků se snaží zabránit.

Dva farmáři se začnou svého zaměstnance Nikolaje ptát, co to má znamenat. Nikolaj jim řekne, že chce odejít, muži mu v tom ale brání. Alexej z Alternativy se manželů zastává, majitel farmy ho odhání a fackuje. Když už dvojice novodobých otroků sedí v autě, farmáři je násilím vytáhnou ven. Alexej odjíždí, později se ale na farmu vrací s policií.

Teprve v té chvíli farmáři nechávají Nikolaje a Světlanu odejít. I druhá záchranná mise tedy nakonec skončila úspěšně.  Alexej a Zakir takto každoročně zachrání třicet až čtyřicet lidí. V novodobém otroctví ale v Rusku podle nich pracují tisíce lidí a každý rok jich přibydou další stovky. Guardian naznačuje, že někteří lidé jsou podle svých slov i unášeni - a že někdy mohou mít zájem na jejich práci i korumpovaní policisté.

„Otroctví v Dagestánu každopádně existuje, protože za ně nikdo nedostane trest.  Pro farmáře a majitele továren je to sociálně přijatelný způsob, jak získat levné dělníky, kterým stačí zaplatit stravu a bydlení,“ vysvětluje Alexej. A spolu se Zakirem se vydávají na další záchrannou misi – tentokrát do Stavropolu.

Reklama