čtvrtek 29. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Vědci na to přišli: nejúspěšnější lidé nejsou v naprosté většině ti nejtalentovanější, jen mají nejvíc štěstí. Aspoň tak to ukázaly čerstvě zveřejněné počítačové modely - a jak píše server Technology Review, použití těchto závěrů v praxi může maximalizovat návratnost řady nejrůznějších investic.

Světové bohatství je rozděleno podle známého klíče 80:20 - tedy 20 procent lidí vlastní 80 procent bohatství. Zdá se, že to je železné pravidlo, něco jako zákon, který je platný ve všech společnostech, a má samozřejmě spoustu sociálních důsledků. Současně budí tento poměr kontroverze a pochyby o férovosti. A vezmeme-li vážně i loňskou statistickou zprávu, že vlastnictví osmi nejbohatších mužů světa převyšuje svou hodnotou majetek 3,5 miliardy lidí na spodku žebříčku, nabízí se otázka: Proč má tak málo lidí mít tak hodně?

Reklama
Reklama

Běžná odpověď zní, že žijeme ve společnosti, kde je člověk odměňován podle svých schopností, talentu a úsilí. Ale je tu problém. Zatímco rozdělení bohatství podléhá zmíněnému železnému poměru, schopnosti jsou mezi lidmi rozděleny podle běžného klíče, který je více méně symetricky rozložen kolem průměrné hodnoty. Takže například průměrná inteligence měřená podle IQ testů je 100  - a i když někteří lidé jsou inteligentnější než jiní, nikdo nemá IQ tisíc, nebo dokonce 10 tisíc.

To samé je s úsilím měřeným na odpracované hodiny: nikdo nepracuje miliónkrát víc než všichni ostatní. Přesto, když dojde na odměnu za práci, berou někteří miliónkrát víc. A přitom podle řady studií nejsou tihle největší boháči současně lidmi nejvíc obdařenými talentem a schopnostmi. Tak v čem to tedy je? Že by o bohatství jednoho a chudobě druhého rozhodovala ze všeho nejvíc náhoda? A dá se s tím něco dělat?

Talent, nebo štěstí?
Talent, nebo štěstí? • Autor: technologyreview.com

Tým italských vědců vedených teoretickým fyzikem Alexandrem Pluchinem teď nabídl možný vhled a řešení. Italové sestavili počítačový model lidského talentu a způsobů, jak ho lidé využívají pro co nejlepší zpracování životních šancí. Model pracoval s jistým počtem lidí obdařených podle běžného klíče jistým stupněm „talentu“ - dovedností, inteligence, zkušeností atd. Někdo ho měl trochu víc, někdo trochu míň, stejně jako je někdo trochu vyšší, nebo trochu víc váží - nicméně v zásadě jsme si všichni docela podobní.

Model kreslil život každého jedince po dobu jeho pracovního života, do něhož nahodile zařazoval šťastné události, které ti dostatečně schopní mohli využít ve svůj prospěch, ale taky negativní zásahy, smolné zážitky, jež naopak jejich bohatství zmenšovaly. Po vymodelovaných čtyřiceti letech Pluchino projekci uzavřel, spočítal u každého dosažené bohatství a zkoumal charakteristiky těch nejúspěšnějších. K zajištění spolehlivosti výsledku vědci simulaci mnohokrát opakovali.

Pluchinův model zaprvé potvrdil pravidlo 80:20 - pětina zkoumaných držela na konci 80 procent celkově rozděleného bohatství. Současně se ukázalo, že nejbohatší jedinci nepatří do skupiny těch obdařených největším talentem. „Maximální úspěch v dosažení bohatství se nikdy nepojí s největším talentem - a naopak,“ konstatuje zpráva italského týmu. Co je tedy pro pozici v „železném pravidle“ rozhodující? „Podle našich simulací je to jediná věc - štěstí,“ cituje Technology Review samotného Pluchina. Nejúspěšnější jedinci byli prostě ti, v jejichž modelovém životě se vyskytovalo nejvíc „šťastných událostí“ a nejmíň úspěšní ti, kteří zažili nejvíc náhodně přidělené smůly“.

Pluchino se rozhodl zkoumat, jaké objev důležitosti štěstí pro lidský úspěch může mít v praxi, a vybral si k tomu oblast sobě blízkou, financování vědy. Efektivita peněz vložených do výzkumu totiž zajímá mnoho úřadů i investorů a Italové použili svůj model k prozkoumání, jak přínosné jsou dnešní metody financování vědy, vezmeme-li v úvahu princip štěstí. Porovnávaly se tři metody. První rozděluje finance mezi vědce rovnoměrně, druhá je přiděluje náhodně mezi dopředu vybrané vědecké týmy a třetí je přednostně dává těm, kteří byli velmi úspěšní v minulosti.

A jako naprosto nejlepší strategie pro návratnost vložených prostředků se ukázala ta s číslem 1. Druhé místo obsadilo náhodné rozdělení mezi vybranou skupinu a až poslední skončilo přidělování podle metody číslo tři: minulý úspěch, zdá se, nezaručuje v žádném případě podobný výkon i do budoucna. A podobný přístup, končí svůj text Technology Review, může být uplatněn při investicích do jiných oborů lidské činnosti - při podpoře malých či velkých firem, start-upů, vzdělání i rozvoji talentů.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Podobně jako u lidí je rodičovská dovolená zřejmě horkým tématem i mezi medvědy. A podobně jako v lidské civilizaci jsou nejdál v této debatě medvědi ve Skandinávii.

Medvědice ve Švédsku nyní zůstávají se svými mláďaty o rok déle, než bylo běžné před několika desetiletími. Možných vysvětlení tohoto trendu je víc. A jak bývá zvykem, to nejnudnější nabízejí vědci. Podle nich vůbec nejde o vědomé rozhodnutí, ale o vliv člověka, který z hlediska medvědů představuje slepou evoluční sílu. Jak vysvětluje BBC, medvědi nejsou ve Švédsku chráněni, lovit se nesmějí pouze matky doprovázené medvíďaty – jež jim tak propůjčují ochranu před kulkami lovců.

Reklama
Reklama

Obecně má medvěd hnědý dvě strategie přežití – jedna část matek se s potomky rozžehná brzy, ve Švédsku konkrétně po roce a půl, a může tak dříve přivést na svět další mláďata. Druhá část zůstává s medvíďaty déle. Tím přichází o možnost dříve se spářit, ale díky delší péči zase zvyšují šance svých mláďat na dlouhodobé přežití. Obě rodičovské strategie tedy mohou být za normálních okolností úspěšné.

Pokud jsou ovšem matky z první skupiny ve větší míře zabíjeny, roste pravděpodobnost, že své geny předají do dalších generací spíš matky ze skupiny druhé; v populaci se tak zřejmě více šíří právě ty geny, které podmiňují delší péči o mláďata. Ve Švédsku se proto medvědí matky nyní zpravidla starají o medvíďata dva a půl roku.

Podle vědců, kteří své závěry publikovali nejprve v časopise Nature Communications,jde o typický selektivní tlak - projev dobře známé skutečnosti, že člověk může mít na zvířata evoluční vliv stejně jako třeba změna klimatu. Jiným příkladem je trofejní lov, kdy z populace mizí samci s velkými nosorožčími rohy, sloními kly či jeleními parohy, což snižuje šance daného druhu na přežití.

Koho by vědecké vysvětlení změny medvědích zvyků neuspokojilo, může si představovat, že je to jinak: moudré medvědice dobře vědí, že s medvídětem jsou v bezpečí, že jim nehrozí nebezpečí od děsivých dvounožců se hřmícími holemi, a své potomky si proto hýčkají. A možná si jednou položí také otázku, proč se mají o medvíďata starat jen ony - a zda by neměli přiložit tlapu k dílu také medvědí otcové.

Reklama
Reklama