Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Proč je na horách tak krásně a mozek je tam jako v ráji

Pochvala pro Čechy • Všechno je v háji? • Jak získat ztracenou naději • Výzkum vlivu přírody

Tyrolské hory (Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0) • Autor: Wolfgang Moroder
Tyrolské hory (Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0) • Autor: Wolfgang Moroder

V posledních měsících jsme si zvykli na negativní komentáře o Česku v zahraničních médiích (poslední poprask vyvolal vánoční projev prezidenta Zemana), proč si však pro změnu nedopřát alespoň letmé pohlazení. Hospodářské noviny přinesly rozhovor s možná nejzasvěcenějším novinářem dislokovaným v Bruselu, hlavním zpravodajem Financial Times zaměřeným na Evropskou unii Peterem Spiegelem. Ten tvrdí, že Česko je v Bruselu alespoň v kontextu Visegrádské čtyřky vnímání celkem pozitivně, hlavně proto, že ho dosud neovládli populisté.

Peter Spiegel
Peter Spiegel

Co ale není, může být - a Spiegel se netají předtuchou, že dopadneme stejně jako Slováci s Ficem, Maďaři s Orbánem a Poláci s Kaczynského stranou. “Populisté se zkrátka dostávají k moci téměř ve všech zemích EU a myslím, že Česko není výjimkou. Kvůli výrokům Zemana a růstu preferencí Babiše se na Česko pohlíží jako na další kostku domina, která spadne do této skupiny,” tvrdí původem americký novinář.

Zatím jsme ale přes hranu nepřepadli a zasloužíme si slíbenou pochvalu. Míří hlavně na premiéra Sobotku. “Obecně řečeno, Bohuslav Sobotka je muž, se kterým lídři rádi jednají. Co se týče visegrádské čtyřky, tak se jeví rozhodně nejrozumnějším,” šimrá čtenáře pod bradou. Češi jsou prý díky svému premiérovi vnímáni jako země ochotnější ke kompromisům. Pro bruselské úředníky jsme podle zkušenosti reportéra vyjednavači, kteří si řeknou svoje, ale zároveň ctí evropské právo.

Pokud jde o “slavný” spor o přistěhovalecké kvóty, nestaví se Peter Spiegel k české politické reprezentaci zdaleka tak kriticky, jak bychom možná mohli očekávat. Jeho zkušenost plynoucí z osobních kontaktů s evropskými diplomaty je vlastně překvapující: podle ní většina z nich po celou dobu hádek a sporů tiše souhlasila s postoji maďarského premiéra Orbána; prý měl v mnoha směrech pravdu, jen své postoje špatně formuloval. Dnes se ve zpětném pohledu se ukazuje, že celý nápad s nuceným přerozdělováním byl “naprostá katastrofa a vůbec nefunguje”. Z dohodnutých 160 tisíc uprchlíků se podařilo přesídlit pouze 184 (to není překlep).

Kromě toho zpravodaj Financial Times tvrdí, že rozkol mezi západní a východní Evropou, jenž zdánlivě kvůli sporu o uprchlíky nastal, rychle mizí. “Kdybychom dělali tento rozhovor před třemi čtyřmi měsíci, řekl bych, že se otevírá opravdu velká propast mezi západem a východem,” říká. Hned však dodává, že dnes prý roste napříč Evropou vztek na Němce za to, jak jednotlivé evropské krize řeší, a Východoevropané rychle přestávají vypadat jako neposlušní exoti.

Celý rozhovor kolegyně Silvie Houskové rozhodně stojí za pozornost - s názory Petera Spiegela není nutné souhlasit, každopádně novináři Financial Times se systematicky pohybují v zákulisí Bruselu a bývají tradičně velmi dobře informovaní.

Budoucnost není, co bývala. Jak poznamenává známý komentátor Gideon Rachman, až dosud měla vždy alespoň jedna světová velmoc důvod k optimismu. Dnes se zdá, že celý svět propadl chmurám. Jako bychom stáli na prahu něčeho neblahého a báli se udělat krok do propasti: všude samé hrozby, nikde žádná očekávání, naděje, a už vůbec ne nedočkavost, co báječného přinese zítřek. Dokáže si dnes ještě někdo představit třeba předvolební kampaň ve stylu Ronalda Reagana, v níž se natěšení Američané probouzeli do dalšího prosluněného rána? Dnes by to působilo nejspíš jako provokace.

Rachman nostalgicky vzpomíná (to dělá docela často) na to, jak to v globalizovaném světě chodilo v předcházejících desetiletích. V 80. letech bylo na koni Japonsko. V 90. letech se oklepali Američané, přestali se bát, že si Japonci koupí celý Manhattan, a užívali si vítězství ve studené válce. V prvním desetiletí 21. století se dmula prsa Evropanům, kteří zaváděli jednotnou měnu, rušili hranice, rozšiřovali Evropskou unii a směle plánovali, jak předstihnou Spojené státy. Když nám spadl hřebínek, přišla ke slovu Čína.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Jak vzdálený se ale může zdát včerejšek. Rachman vyjmenovává objektivní důvody pesimismu, od zpomalování Číny přes nikdy nekončící problémy Evropy a neřešitelné konflikty na Blízkém východě až po propad Brazílie, dodává však, že temné vize ovládají i Spojené státy, které by se měly alespoň podle ekonomických ukazatelů cítit celkem v pohodě. Výsledkem tamního ekonomického oživení je ovšem šokující kandidatura Donalda Trumpa postavená na pocitu, že všechno je, slušně řečeno, v háji a Amerika prožívá seriózní úpadek.

Ukázat na společného jmenovatele se Rachmanovi daří jen s největšími obtížemi. Zmiňuje “probublávající pocity odporu proti elitám, v nichž se kombinuje úzkost z nerovnosti a vztek způsobený jejich zkorumpovaností”. To se v Evropě a Americe pojí s představou o celkovém úpadku Západu, jak to líčí zmíněný Trump a další populisté. Zkrátka, zlaté časy skončily, dobře už bylo. A autor menu se nemůže ubránit statisticky nepodloženému podezření, jestli to všechno nějak nesouvisí se stárnutím západní populace - včetně Gideona Rachmana.

Tak jednoduché to ale nebude, jak ukazují noviny mladé a progresivní, totiž The Guardian. Ten se v komentáři s potměšilým titulkem Pokud je všechno stále lepší, proč to není nikde vidět? vyrovnává s celou školou anglosaských optimistů šermujících statistickými údaji o tom, že lidé žijí stále déle, jsou stále zdravější, mají stále více peněz, pořizují si za ně stále více věcí i služeb, a vůbec se mají dobře jako nikdy v minulosti.

Autor komentáře cituje typickou větu z klávesnice jednoho takového snílka, europoslance Daniela Hannana, který nedávno napsal: “Ať měříme gramotnost nebo délku života, úmrtnost novorozenců nebo rovnost pohlaví, svět byl v roce 2015 lepším místem k životu než v roce 2014 a v roce 2016 bude zase o něco lepší." Takhle nějak zní v dnešní atmosféře heretik.

Matt Ridley: Racionální optimista. O evoluci prosperity • Autor: Argo, Dokořán.
Matt Ridley: Racionální optimista. O evoluci prosperity • Autor: Argo, Dokořán.

Pokud máte o tento směr myšlení zájem, The Guardian pro vás vytipoval dva hlavní představitele/padouchy: Matt Ridley vydal svého Racionálního optimistu už v roce 2010 (česky vyšel předloni), Steve Pinker pak knihu The Better Angels of Our Nature (pracovně zde překládáme jako Lepší stránky naší povahy, s anděly je to ale samozřejmě hezčí) o rok později, český překlad zatím neexistuje. Obě knihy hromadí obrovské množství objektivních dat, jež ukazují na nečekaně pozitivní trendy ve vývoji lidstva.

Nic takového si ale The Guardian nenechá namluvit. Všímá si, že optimisté se dnes vyskytují nikoliv na levici, jež kdysi směle hleděla k zítřkům, ale na libertariánsky naladěné pravici. “V obzvlášť vyhroceném příkladu dějinného převlékání kabátů zdědila pravice tradici osvíceneckého optimismu: že rozum nevyhnutelně zvítězí na nepřáteli a dějiny obecně směřují k vyšší prosperitě, nižší zločinnosti nebo lepšímu zdraví,” píše komentátor. Znamená to tedy, že našel nějaké chyby ve statistikách?

To snad ani ne, jenom se na ně dívá z jiného úhlu. Absolutní čísla je možné nahradit relativními vztahy, a pak už nejde o to, že jsme reálně bohatší, ale že někteří bohatnou rychleji než jiní. Nebo lze odhlédnout od kontextu a soustředit se na jednotlivou událost - počet válečných konfliktů může celkově klesat, Islámský stát je však strašný.

Na závěr nicméně dochází Matthew d’Ancona k férovému závěru, že zatímco optimismus je “snadný”, protože k němu stačí čísla, skutečná naděje do budoucna je spíše mentální výkon. “Být optimistou nevyžaduje odvahu, cítit naději naopak vyžaduje odvahy mnoho,” cituje rabína Jonathana Sackse.

Na závěr praktickou radu od měsíčníku National Geographic. Spojené státy slaví sto let od vyhlášení soustavy velkých národních parků a magazín k tomu mimo jiné sepsal text o tom, co vlastně pobyt v divoké přírodě dělá s lidským mozkem a proč.

Autor: Respekt
Autor: Respekt

Už v polovině 19. století prý americký architekt Frederick Law Olmsted (navrhl Central Park v New Yorku) při pohledu na Yosemitské údolí prohlásil, že “je vědeckým faktem, že občasná kontemplace působivé přírodní scenérie … je vhodná pro zdraví a energii občanů a obzvláště pro zdraví a energii jejich intelektu”. National Geographic poznamenává, že tehdy to bylo tak trochu plácnutí, protože vědecké důkazy o působení divoké přírody na lidskou psychiku neexistovaly; dnes je to jinak.

Dlouhý článek vyjmenovává celé baterie průzkumů, jež ukazují, jak báječně a obrodně na člověka působí, když vytáhne paty z města, nebo se alespoň vydá do parku. Ne snad, že bychom to nevěděli, ale teď to máme podloženo vědecky. Magazín také přináší přehled různých terapií a programů, které “objevené” skutečnosti využívají - některé jsou překvapivé, třeba když se přírodní scenérie využívají k převýchově vězňů.

Hned v úvodu textu reportérka vyráží na zkušenou s kognitivním psychologem Davidem Strayerem, jenž v poušti zkoumá účinky divoké turistiky na mozky svých studentů. Jeho zkušenost zní jasně: po třech dnech ztráty kontaktu s počítačem, židlí a čtyřmi stěnami se vás mozek začíná ocitat v ráji. Inu, proč to svému těžce zkoušenému orgánu nedopřát?

Video: Zemřel zakladatel a zpěvák heavymetalové skupiny Motörhead Lemmy Kilmister. Připomeňte si ho jedním z jejich největších hitů:

Kulturní tip: Na Primě dnes ve 20:15 vysílají tři roky starý, vizuálně strhující film Anga Leeho Pí a jeho život.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].