středa 25. 7. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak už proběhlo tuzemskými médii, časopis Columbia Journalism Review, který vydává newyorská Kolumbijská univerzita, zveřejnil v polovině července rozsáhlý text mapující sexismus a sexuální obtěžování mezi fotožurnalisty. Autorka na článku pracovala více než pět měsíců a na základě rozhovorů s pěti desítkami lidí sestavila podrobnou, do hloubky jdoucí zprávu o odvětví, v němž muži tradičně dominují a v němž je navíc oslavováno právě „hypermaskulinní macho chování“. Jde zároveň o obor, který do značné míry stojí na lidech pracujících na volné noze - takže fotografky si nemohou dovolit znepřátelit editory médií, kteří jim zajišťují práci.

Ženy, s nimiž autorka textu mluvila, popisují celou škálu sexistického chování od nevhodných poznámek přes obtěžování až po přímé útoky. Podobně jako u drtivé většiny ostatních případů, které lze zahrnout pod globální debatu o sexuálním obtěžování a násilí, která propukla po loňském odhalení hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina, i zde většina z nich o svých zážitcích nemlčela. Říkaly o nich přátelům či kolegům, kteří to v rozhovoru s autorkou nyní potvrdili; u některých incidentů byli navíc svědci, kteří je potvrzují.

Reklama
Reklama

Velkou pozornost v českých médiích vyvolal text také proto, že článek věnuje značnou pozornost fotografovi českého původu a spoluzakladateli agentury VII (Sedm) Antonínu Kratochvílovi. O tom, že je fotograf nejrůznějšími způsoby obtěžoval, v textu hovoří tři ženy, jedna z nich anonymně. A to, že o incidentech předtím mluvily, potvrzují další lidé.

Anastasia Taylor-Lind
Anastasia Taylor-Lind

Fotografka Anastasia Taylor-Lind popisuje, jak k ní Kratochvíl během každoročního setkání členů agentury v roce 2014 přistoupil a zajel rukou do rozkroku. Podle svých slov ztuhla a pak odešla. „Nezareagovala jsem nijak, protože jsem měla za to, že tohle je cena, kterou musím jako mladá fotografka zaplatit za to, že pracuji v oboru, kterému dominují muži,“ říká a dodává, že o Kratochvílově chování se v agentuře vědělo „Každý o tom věděl a všichni na to řekli – No jo, to je prostě Antonín.“ V soukromé on-line konverzaci s fotografkou pak fakt, že o Kratochvílově nevhodném chování „všichni věděli“, přiznal letos v únoru i zakládající člen agentury Christopher Morris.

Další ženy popisují sexuálně explicitní komentáře, které jim Kratochvíl adresoval a které nemají v pracovních vztazích co dělat. „Vsadím se, že to máš ráda do zadku,“ řekl bývalé člence agentury Stephanii Sinclair a následně ji líbal proti její vůli. Sinclair sice s Columbia Journalism Review nemluvila (uzavřela s agenturou dohodu o mlčenlivosti) - fakt, že jim říkala o řadě zkušeností tohoto typu, ovšem potvrzují čtyři další fotografové a fotografky. „Byla velmi zmatená, protože v té agentuře chtěla pracovat a najednou se ocitla ve velmi obtížné situaci,“ říká dokumentární fotografka Andrea Bruce, jíž Sinclair o několika incidentech vyprávěla - a dodává, že mladá fotografka byla celou situaci zaskočena také proto, že Kratochvíla velmi obdivovala. „A velmi se jí dotklo, že to nikdo jiný nepovažoval za problém.“

Sám Kratochvíl všechna obvinění odmítá a v emailové odpovědi píše, že během let v agentuře „měl spory a nedorozumění s několika kolegy“, ale nikdy nebyly této povahy. „Všechna obvinění jsou falešná,“ říká. Konkrétně u Stephanie Sinclair argumentuje tím, že ho sama v roce 2012 kontaktovala v Praze a šla s ním na večeři: „Pokud by jí vadilo nějaké moje chování v minulosti, určitě by mě nezvala na večeři.“

Je jisté, že velké debaty vyvolá také reakce agentury – poté, co ji magazín Columbia Journalism Review kontaktoval, odstranila Kratochvílovo jméno ze seznamu „emeritních“ členů agentury, pozastavila jeho členství a oznámila, že zahajuje vyšetřování. Obsáhlý text se ale nesoustředí jen na Kratochvíla, přináší i řadu dalších příběhů.

Celkem osm žen tvrdí, že je obtěžoval uruguayský fotograf na volné noze Christian Rodriguez. Dalších šest žen mluví o nepříjemných zkušenostech, které nasbíraly během jednoho z prestižních workshopů pro začínající fotografy (The Eddie Adams Workshop). Řada fotografek mluví o negativních dopadech, které prostředí na jejich kariéry mělo: vyhýbaly se třeba starším mentorům, od nichž se mohly hodně naučit. A také o tom, proč ženy tak často o podobném chování nemluví – protože když o něm promluví, nemá to obvykle žádný dopad. Jedna newyorská fotoeditorka si na obtěžující chování svého nadřízeného stěžovala dvakrát: ani jednou to však k ničemu nevedlo a situaci nakonec řešila tím, že z této práce odešla.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Nejdříve jeden příběh o tom, že nic není beznadějné. Aralské moře, jak si nejspíš pamatujete ze zeměpisu, bývalo čtvrté největší sladkovodní jezero na světě. Rozkládalo se na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu - ale když se obě země staly součástí Sovětského svazu v časech komunisty manažované industrializace a velkozemědělství, bylo zničeno.

Voda z řek Syrdarja a Amudarja byla moudře a vědecky odkloněna do stepí, aby pomohla sovětským zemědělcům s pěstováním bavlny. Jezero úsilí národohospodářů  neustálo, systém se zhroutil a voda vyschla. „Dnes moře zabírá pouze desetinu své původní rozlohy a téměř se rozdělilo a dvě části,” píše se v reportáži dostupné na serveru BBC. K dispozici jsou klasické fotografie zrezavělých lodí povalujících se na prašné poušti táhnoucí se k obzoru. Součástí zkázy jsou opuštěná města, zničené životy rybářů, smutek a hluboká nostalgie. Z prosolené pouště zvedá vítr sloupy prachu a ničí plíce lidí až v severním Turkmenistánu.

Reklama
Reklama

Tyhle apokalyptické scény naprostého zmaru jsou však dnes už jen jednou půlkou příběhu - tou známější, snad proto, že zkáza je přes všechnu tragédii zvláštně přitažlivá. Druhou část však již léta píší Kazachové, do jejichž území spadá severní část jezera a kteří se zjevně s tragédií odmítli smířit. S pomocí peněz Světové banky postavili dvanáctikilometrovou hráz v úzkém hrdle, kde poušť téměř jezero přetíná na dvě poloviny.

https://www.youtube.com/watch?v=pk4v0uu5rkY

Zároveň vyčistili koryto řeky Syrdarja, jež se do jezera vlévá kousek nad hrází. Do jezera - tedy do jeho kazašské části - se teď vlévá mnohem více vody než dříve. Úspěch překvapil i projektanty, během sedmi měsíců stoupla hladina o téměř tři a půl metru a vodní plocha se zdvojnásobila, což mělo podle původních předpokladů trvat deset let. Na jezero se vrátil rybolov a reportáž obsahuje dojemné vzpomínky na dětství strávené na březích jezera doplněné o částečný happy end. Jak voda stoupá, posmutnělý taxikář opouští svou nenáviděnou profesi a vrací se zpět na rybářskou loďku a k sítím.

Dokonalé to jistě není, hladina vody stále končí nějakých dvacet kilometrů od přístavu ve městě Aralsk, kde zmíněný taxikář proměněný nově v rybáře trávil dětství. Píše se tu o snech, že vlny budou jednou zase šplouchat na nábřeží města a hlavně - není to nemožné. Voda dnes přitéká tak rychle, že se přelévá přes hráz do jižní části jezera a vysychá v poušti. Existují plány, podle nichž by šlo přehradu o pár metrů zvýšit. Poté, v horizontu pěti až sedmi let, by se na lodě opět nasedalo v aralském přístavu jako dříve, před příchodem sovětských plánovačů.

Jak k tomu přijdou Uzbekové na “špatné” straně hráze, ptáte se možná. Reportáž tvrdí, že by mohli postupovat obdobně, museli by ale prolomit zájmy svých pěstitelů bavlny. Ti stále odebírají z řeky Amudarja (jež zásobuje jižní část jezera) tolik vody, že na obnovu vodní hladiny už žádná nezbývá.

Aralské jezero
Díky přehradní hrázi Kokaral se do jezera zase vrací voda • Autor: AFP, Profimedia

“Většina vlád dává obvykle přednost vytváření ekonomických zdrojů, třeba vylepšování zavlažovacích systémů, a vodohospodářství, aby mohli dodávat vodu do měst. Životní prostředí a posílení ekologických systémů je to poslední, co se stává jejich prioritou - ale Kazaši to tak udělali,“ vysvětluje v reportáži BBC šéf týmu Světové banky Masúd Ahmad. Aralské moře má ke své dřívější slávě stále daleko, zmar a smířené zoufalství nicméně vystřídala akce.

Autora menu v úterních médiích zaujala ještě jedna reportáž, tentokrát serveru Reuters ze severu Španělska. V aragonské vesnici La Estrella, jedné ze stovek španělských osad, odkud se všichni odstěhovali za moderním životem do měst, již více než třicet let osaměle žije manželská dvojice. Juan Martin Colomer a Sinforosa  Sancho na rozdíl od všech ostatních zůstali, dnes mají jim je přes osmdesát a proměnili se v jakousi dožívající duši opuštěné vesnice. V reportáži se toho vlastně mnoho neříká a není třeba, fotografie jsou výmluvné. Ta, na níž si žena bezstarostně dává šlofíka přímo na liduprázdné návsi, autora menu dojala. Pokud se chcete dozvědět něco více, nabízí se třeba tento krátký dokument.

The Last Two, La Estrella, Spain from Jungles in Paris on Vimeo.