Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Denní menu, Společnost

Lidé nevěří, že otroctví bylo tak hrozné

Winslow Homer: Sběračky bavlny • Autor: Archiv
Winslow Homer: Sběračky bavlny • Autor: Archiv

V souvislosti s rasovým napětím, které v posledních letech a měsících zažívají s obnovenou intenzitou Spojené státy, by povrchní znalec tamních poměrů mohl mít za to, že na jedné skutečnosti bude panovat univerzální shoda. Totiž na tom, že život, jaký měli černošští Američané coby otroci, byl strašlivý a plný utrpení. Jak ale ukazuje text v americkém on-line magazínu Vox, není to tak jednoznačné, jak bychom předpokládali.

Autorka článku Margaret Biser ještě před nedávnem pracovala jako průvodkyně na blíže nespecifikované jižanské historické památce skládající se z usedlosti a přilehlých pozemků, kde bývala plantáž (nevíme, co se na ní pěstovalo, ale lze předpokládat, že tradiční produkt typu bavlny). Majitel vlastnil až sto otroků, přičemž sedmadvacet z nich pracovalo přímo v domě.

O místě a jeho historii nám toho autorka moc neprozradí, to nicméně není účelem textu. Zaměřuje se naopak na návštěvníky, kteří si přijeli památku prohlédnout – a na jejich často překvapivé reakce. Za šest let, které tu Margaret jako průvodkyně strávila, jich nasbírala řadu. Sama upozorňuje, že jsou v menšině a většina reakcí byla spíš „civilizovaných“ - nicméně reakce pochybovačů a kritiků jsou i tak vypovídající.

Jejich společným rysem je jakási nedůvěra k informacím o děsivých životních podmínkách a nulových právech otroků, které jim jako průvodkyně předkládala. Některým lidem prý bylo nepříjemné už jen to, že se o otrocích mluví stejně obšírně jako o majitelích domu a pozemků. Jak autorka upozorňuje, tento poměr se mění v posledních letech, takže pro řadu lidí je už jen podobný pohled stále nezvyklý.

Aukce otroků, Virginie • Autor: Archiv
Aukce otroků, Virginie • Autor: Archiv

Lidé si myslí, že otrokům se nežilo tak špatně, protože se o ně jejich majitelé (což je přesný termín, otroci se počítali mezi movitý majetek) dobře starali. A domnívají se také, že majitelé se o tento svůj „majetek“ starali z dobroty srdce, nikoliv proto, že to pro ně bylo ekonomicky výhodné. „Vážili si otroci toho, jak dobře bylo o ně postaráno?“ zeptala se třeba jedna mladá matka, která prohlídku absolvovala s šestiletou dcerou. Jiní návštěvníci zase měli dotaz, jestli byli otroci „loajální“ - měli přece střechu nad hlavou a jídlo v břiše.

Zejména běloši pak mají tendenci srovnávat životní realitu černých otroků s bílými chudými té doby i dneška: otroci se přece měli stejně špatné jako Irové, Poláci a Židé. Zcela přitom ignorují fakt, že zmiňované skupiny – jakkoliv s těžkými osudy a zápasící s chudobou – požívaly na rozdíl od otroků základní občanské svobody a práva. Tito lidé mohli podnikat, svobodně se pohybovat po zemi, nikdo nerozděloval jejich rodiny a nebral jim děti, nebyli vystaveni soustavnému psychickému a fyzickému týrání. Čím se dostáváme k dalšímu nepochopení: lidé prý mají často za to, že příběhy o extrémním násilí, kterému byli otroci vystaveni, jsou spíše výjimkou než pravidlem a realitou všedních dní.

Text je důležitý v tom, jak výstižně ukazuje, nakolik rasové předsudky dodnes brání lidem realisticky nahlédnout na historii těch, jejichž se ona předpojatost týká. Logika je následující: pokud otroctví nebylo tak hrozné, jak nám všichni říkají, pak ani jeho následky nemohly být tak zásadní, aby se s nimi černí Američané museli potýkat dodneška. Takže ve výsledku je správný náš názor, že problém s rasismem není tak hrozný, jak slyšíme. Margaret Biser upozorňuje, že řadu lidí vede v úvahách také neschopnost přiznat si, že i jejich předci páchali zločiny.

V době debaty o vládou schváleném výkupu vepřína v Letech svítí paralela s Českem na každém řádku neónovým písmeny. A u diskutérů, kteří utrpení Romů v letském koncentračním táboře zlehčují, ospravedlňují či ignorují, hrají roli podobné motivy – od neschopnosti vidět historii bez vlastních rasistických brýlí po neochotu zasadit do české (po)válečného narativu důležitý dílek, který říká, že sice Češi byli oběti, ale také pachatelé a vykonavatelé etnicky motivovaného násilí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].