čtvrtek 30. 8. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Škoda, že nám to vědci neřekli dřív, aspoň pro některé z nás by byl život jednodušší. Podle nových výzkumů se totiž zdá, že nikoli honba za výkonem a trénování schopností, nýbrž lenost je tou nejlepší evoluční strategií jak pro jednotlivce, tak pro celé živočišné druhy. Zprávu o tom přináší mezinárodní studie biologů z Oxfordu a Kansaské univerzity, o níž informuje vědecký server phys.org.

„Zajímalo nás, jestli je možné podívat se na pravděpodobnost vyhynutí nějakého druhu z hlediska množství energie, kterou jeho příslušníci potřebují denně k zachování klidového režimu základních životních funkcí,“ cituje server člena výzkumného týmu Luka Strotze z Institutu biodiverzity na Kansaské univerzitě.

Reklama
Reklama

K ukojení své zvědavosti prozkoumali Strof a jeho kolegové metabolický výdej 299 živočišných druhů žijících v období zhruba pěti milionů let - od střední pliocénu do současnosti. A zjistili, že vyšší metabolický výdej je velmi spolehlivým věštitelem pravděpodobného vyhynutí. Rozhodně to platí pro měkkýše, jejichž různé druhy tým zkoumal: do dnešních dnů přežily od třetihor ty z nich, které dokázaly žít s relativně nízkým energetickým výdejem.

„Takže možná,“ dovozuje na phys.org další výzkumník a evoluční biolog Ruce Lieberman, „“je pro zvířata na dlouhou metu tou nejlepší evoluční strategií lenost. Možná je místo ‚přežijí ti nejschopnější‘ vhodnou metaforou budoucnosti teze ‚přežijí ti nejlínější‘ - nebo aspoň líní.“

Podle badatelů může mít jejich práce význam pro zkoumání, jací živočichové pravděpodobně v blízké budoucnosti vymřou kvůli nastávajícím klimatickým změnám. Není to samozřejmě - jak upozorňuje Strotz -  všeobjímající a sám o sobě dostatečný údaj, ale je to další nástroj do brašny lidského pochopení mechanismů rozhodujících o úspěšném rozvoji a přežití druhu.

Měkkýše si badatelé ke zkoumání druhové smrti vybrali proto, že v jejich případě je k dispozici velký soubor dat jak o vyhynulých, tak úspěšně přežívajících kmenech. Teď vědce čeká výzkum, do jaké míry ovlivňuje metabolický výdej schopnost přežití u jiných živočišných druhů. "Ano, ta otázka je na stole - týká se nízký energetický výdej coby podmínka úspěšného přežití jenom měkkýšů? My máme na základě množství dat a obrovského časového úseku, který jsme zkoumali, ten dojem, že závěry mohou být zobecnitelné. Ale musíme to samozřejmě prozkoumat zblízka. Dá se úspěšná lenost vztáhnout na obratlovce? Platí to i pro ty, kteří žijí na pevné zemi?“

https://www.youtube.com/watch?v=PjdjG8Sx4zM

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

V uzbeckém hlavním městě Taškentu se nachází nejstarší metro ve Střední Asii. Bylo uvedeno do provozu v roce 1977 a jeho stanice jsou monumentální – stejně jako je tomu u většiny podzemek ve městech bývalého Sovětského svazu. V jeho stanicích ale dlouhá léta platil zákaz fotografování a jeho bizarní estetika zůstávala světu skrytá. Vidět ji mohl jenom ten, kdo uzbeckou metropoli fyzicky navštívil. Letos v červnu  byl však zákaz zrušen a fotograf Rádia Svobodná Evropa Amos Chapple stanice zdokumentoval. Výsledkem je fascinující soubor fotografií, při jejichž prohlížení má divák pocit, jako by cestoval v čase do hluboké minulosti.

Jak připomíná Svobodná Evropa, v sovětských dobách centrálně plánované ekonomiky získalo město nárok na vlastní metro teprve tehdy, když jeho populace přesáhla milion obyvatel. Taškent téhle mety dosáhl na začátku 60. let. Ražba tunelů začala v 70. letech, první stanice byly otevřeny v roce 1977. Kromě přepravy lidí mělo metro plnit ještě sekundární účel – v případě jaderného útoku mělo obyvatelům města sloužit jako bunkr. Z tohoto důvodu bylo fotografování v metru až do letošního léta zakázáno.

Reklama
Reklama

Estetika stanic (možná překvapivě) odráží i muslimskou historii této země – jsou plné plastik dávno zemřelých básníků a vládců. Některé jsou honosně obložené mramorem a jejich výzdoba připomíná interiér mešit. Ve stanici Pachtakor je k vidění mozaika zobrazující čerstvě natrhané květy bavlny - Uzbekistán je jedním z největších producentů na světě. Na stěnách ve stanici metra Kosmonautů jsou velké portréty Valentiny Těreškovové a Jurije Gagarina – první ženy a muže ve vesmíru. Jejich portréty obklopují keramické obklady postupně přecházející z bílé do tmavě modré symbolizující přechod ze zemské atmosféry do otevřeného vesmíru. Zároveň obrazy obyvatelům připomínaly, že jsou součástí Sovětského svazu.

Některé stanice ale odrážejí i novější historii země a její loučení s komunistickou minulostí. Třeba bývalá zastávka Říjnové revoluce se dnes jmenuje Náměstí Amira Timura po velkém turkickém vojevůdci a dobyvateli. Přejmenována byla po rozpadu SSSR v roce 1991. Z vlajky sovětského vojáka v téže stanici také kdosi odstranil srp a kladivo, všímá si fotograf. Vagony metra ale zůstaly stejné – taškentskými tunely se stále prohánějí vlaky vyrobené v Moskvě, které si ještě pamatujeme i z pražského metra.

Celý tenhle zážitek vyjde na 1200 uzbeckých sumů, což v přepočtu odpovídá zhruba třem českým korunám. Tolik stojí jedna jízda, což z taškentské „podzemky dělá nejlevnější metro v bývalém Sovětském svazu.

https://www.youtube.com/watch?v=LsPdsRsNVNU

Reklama
Reklama