úterý 10. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

 

V americkém deníku The Wall Street Journal si přečetli knihu politologů Johna Ferejohna a Francesy McCall Rosenbluth a docela se zděsili. “Některé knihy by měly být opatřeny nálepkou ministra zdravotnictví Nevhodné pro romantiky,“ začíná jejich recenze. Zmíněný svazek se jmenuje Forged Through Fire: War, Peace and the Democratic Bargain (Ukováno ve výhni: válka, mír a obchod s demokracií) a v podstatě tvrdí, že západní demokracie vznikla z válečných potřeb, neobejde se bez války, a že navíc ke své existenci potřebuje určitý typ válečného konfliktu. “Není to příběh, jaký bychom vyučovali na hodinách občanské výchovy,“ píše The Wall Street Journal, “ale je přesvědčivý a vyprávějí ho dva vědci, kteří se ve svém oboru skutečně vyznají.“

Reklama
Reklama
Reklama

Kniha líčí evropské dějiny od peloponéských válek až ke konfliktu ve Vietnamu a znovu a znovu vypichuje stále se opakující mechanismus: mocné a bohaté elity mají pramalou potřebu dělit se o správu země s širokými vrstvami, ovšem jenom do okamžiku, než je nezbytně potřebují. Takový okamžik nastává v případě mohutného vojenského konfliktu s vnějším nepřítelem. Elita potřebuje armádu, je nucena mobilizovat a spolehnout se na sílu prostého lidu. To je nutí nabídnout masám politické ústupky.

V Aténách tak Kleisthenés “slíbil předání politické moci do rukou aténské veřejnosti výměnou za její pomoc při odražení invaze Sparty” a výsledkem bylo zrození slavné éry aténské demokracie. Recenzentka si libuje, že tlustý špalek je nabitý konkrétními příklady a že se proti jejich přesile nedá nic moc namítat. Ve zpracování hory dat zřejmě slabina téhle teorie nebude. Text navíc ukazuje, že válečné technologie a způsob vedení války předurčují, jak bude společnost organizována.

Forged Through Fire obal

Když se ve středověku válečný konflikt na několik století proměnil v omezený střet těžkých jízdních oddílů, přestalo být masové nasazení civilistů potřeba a s ním vymizela  nutnost dělit se s lidem o moc. Věc posunul vynález střelného prachu, jenž znovu vrhl na bojiště velké armády. Nějakou dobu je ovšem bylo možné financovat z peněz nahromaděných během koloniálních výbojů a z kšeftů s bohatými kupci. Teprve když tyhle zdroje vyschly, vrátily se v 19. a 20. století znovu podmínky k demokracii.

Koncem 19. století měly Německo i Francie obrovské stálé armády a obě země zavedly zastupitelskou vládu s všeobecným hlasovacím právem a ochranu majetkových práv, konstatuje kniha. Skutečný posun však přinesly teprve zdrcující války 20. století: Norsko a Švédsko zavedlo všeobecnou brannou povinnost na začátku 20. století a do deseti let následovalo všeobecné hlasovací právo. Británie uzákonila brannou povinnost v roce 1916, všeobecné hlasovací právo pro muže následovalo v roce 1918. Normou se demokracie v Evropě stala po strašlivé 2. světové válce.

Kniha prý přináší tři základní body. Za prvé, válka je v dějinách neustále přítomná. Za druhé, elity se o moc dělit nechtějí a ke sdílení moci a bohatství je obvykle dožene jen strach. Za třetí, hodnoty moderní liberální demokracie by bez válečných konfliktů a hrůz pravděpodobně nikdy nepřevážily.

A pak je tu ještě závěrečné poučení. Není válka jako válka; konflikty, které nevyžadují mobilizaci velkých armád, zároveň nenutí elity, aby se čehokoliv vzdávaly. Což, jak naznačují autoři, může být právě případ naší doby s jejími moderními technologiemi, drony, kybernetickými útoky, elektronickou výzvědnou službou. “A když armády nepotřebují maso a krev, co převezme jejich roli při stabilizaci demokracie?” ptají se autoři knihy.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Douglas Rushkoff - myslitel a teoretik médií, jedna ze zakládajících postav kyberpunku a muž, který by vždycky upřednostnil Linux před Applem - kdysi vyslovil jednu pravdu světa budoucnosti: “Programuj, jestli nechceš být sám programován.“ Jestli je to pravda, to zatím není jisté; ale rodiče, kteří by rádi, aby se jejich děti ocitly na výhodnější straně tohoto moudra, dostali mocného spojence: Lego.

Krása dánských kostiček byla vždycky v tom, že jsou jednoduché, neutrální, neblikají, neutíkají, zkrátka jen velmi prostě jsou, proto je možné z nich s pomocí vlastní fantazie vyrobit nekonečné množství tak zábavných věcí. Jak ovšem píše server Wired, to se teď mění – byť Lego prý zůstane stejně zábavné.

Díky Lego Boost, programovatelné sadě součástek, můžou zkoušet programovat i opravdoví špunti. Součástkám je možné vdechnout život na přiloženém tabletu pomocí jednoduchého programovacího jazyka – tedy není to ani tak jazyk, jako spíš grafické prostředí, kde děti (nebo i dospělí, jak je libo) skládají konstrukce jednoduchých příkazů do logické řady. Naučit je možné své legoroboty leccos - převážet náklady i panáčkovat na povel ruky.

Lego nepředstírá, že svým novým výrobkem, který by se měl začít prodávat na konci léta za zhruba tři tisíce korun, chce vytvořit a inspirovat novou generaci programátorů; hlavní je zábava a to, aby za ni rodiče zaplatili. “Ale pokud se u toho děti naučí i trochu přemýšlet v počítačovém jazyce, bude to skvělé,” říká hlavní vývojář Boostu Simon Kent. A to se jistě naučí.

Podobných nástrojů na jednoduché programování pro děti (a dospělí, kteří je vyzkouší, mohou jistě potvrdit, že je to docela fuška i pro dospělý mozek) je k dispozici dost. Nejoblíbenější je asi Scratch, který stvořil MIT a je k dispozici i v omezené češtině. Ale přece jen, k tomu už je potřeba sednout si k počítači a přemýšlet u něj, což asi ne každé dítě láká. Možnost postavit bagr, který převáží kostky z jedné hromady na druhou jen na lusknutí prstu, to je jiná

https://www.youtube.com/watch?v=mjLI40bwnpM

Reklama
Reklama