sobota 24. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Chuck McCarthy se sice pokouší prosadit jako herec v Hollywoodu, ale zdá se, že role, která ho nakonec doopravdy proslaví, bude jeho vedlejší job. Chuck je totiž prvním člověkem v Los Angeles, který doprovází lidi na procházkách či při cestě z práce. Za peníze.

Účtuje si 7 dolarů za jednu míli a během cesty se nabízí jako společník, který mluví, ale především naslouchá. Vše začalo jako vtip, snaha přilepšit si, když castingy na epizodní role nevycházejí, ale rázem se z toho pro Chucka stal podstatný zdroj příjmu. Profil člověka s nečekanou profesí přináší The Guardian.

Reklama
Reklama

„Úžasný koncept, vždyť je tu tolik osamělých lidí,“ píše se v jednom z komentářů na jeho Facebooku. Což doplňuje i samotný McCarthy zkušeností, že většina jeho klientů jsou zaměstnaní lidé s nestálou pracovní dobou, kteří špatně koordinují zaměstnání a volný čas.  

Na profil pak navazuje pozoruhodný komentář Emily White, která naznačuje, že to bude právě osamělost, kde se otevírají – nutno dodat velmi smutné – možnosti nového trhu. Nejenže je osamělost problémem stáří, ale nové výzkumy The Mental Health Foundation’s Lonely Society ukazují, že samotu pociťuje čím dál významnější procento lidí mezi 18 a 34 lety. Tyto stále hmatatelnější důkazy izolace doprovází vznik nových ekonomických segmentů, které obsazují terén, který dlouhodobě fungoval na přirozených mezilidských interakcích. Můžeme tak nyní platit cizím lidem, aby se s námi procházeli, venčili nám psy, starali se o stárnoucí rodiče, pořádali svatby či pečovali o hroby naších příbuzných.

A jak Emily White varuje: „Pokud jsme připravení ze tohle vše platit a stane se z toho mainstream, je jen otázkou času, kdy se placení za prostou lidskou společnost stane normou.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Netradiční pohled na vývoj hudebního průmyslu nabízí komentář Waking Up from the Music Industry’s Complacency Nightmare, který pro server The Talkhouse napsal aktivní muzikant Josh Strawn. Jeho pohled na přechod od fyzických nosičů do digitální sféry a zhroucení klasického byznysového modelu se inspiruje jak slavným esejem Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti z roku 1936, tak aktuální knihou Douglase Rushkoffa Throwing Rocks at the Google Bus.

„Zatímco dříve pro nás byl nákup desky něco, na co jsme se těšili a lákalo nás, dnes se do tohoto rituálu musíme nutit. Děláme to jen proto, že to je správná věc. A to pro mnoho lidí skutečně není velká motivace, i když s vinylem dostávají download zdarma,“ popisuje Strawn změnu rituálů spojených s novou hudbou.

Reklama
Reklama

Ta mimo jiné vedla ke obrovskému oslabení muzikantů střední nezávislé kategorie. Podobně jako při aktuálním rozdělením majetku v západním světě i v hudebním průmyslu začíná platit, že se tu rozevírají nůžky mezi velmi úspěšnými a bohatými muzikanty a pak těmi, kteří živoří.

V závislosti na tom si Strawn vypůjčuje zásadní Rushkoffův argument, že na rozdíl od přírodních zdrojů dobývaných ze země se na internetu oním „zdrojem“, který dále generuje příjmy, stává pozornost uživatelů. Právě z pozornosti se stala nová komodita, v jejímž měření a kvantifikovaní různého druhu se všichni předhánějí – od lajků přes smajlíky po kliky.

V tomto ohledu se ale ukazuje, že podobnou pozornost jako nová skladba může umělci přinést třeba i tweet nebo facebookový status, ačkoli do jeho tvorby investoval podstatně menší úsilí. Strawn pak v závěru volá po silnějším angažmá a spojení sil mezi hudebníky a fanoušky. Mimo jiné proto, že: „Hlavní rolí umělce je vytvářet a pečovat o zcela nové prostory a světy, které nejsou podřízené značkám. Prostor, kde může komunita fungovat mimo každodenní logiku trhu.“

Reklama
Reklama