pondělí 3. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Recep Tayyip Erdogan smí podle nové ústavy zůstat v čele Turecka až do roku 2029 - a za tu dobu může úplně změnit význam toho, co to znamená být Turkem. Tímto postřehem začíná vynikající text Shadiho Hamida o současném Turecku, který otiskl časopis The Atlantic.

Nakolik dokáže schopný a charismatický jedinec posunout směřováním celého národa? Erdoganův příběh nabízí odpověď. Prvních deset let jeho vlády se nesly ve znamení hospodářského růstu a liberálních reforem. Být dobrým technokratem, který zlepší Turecko, však vladaři nestačilo - chtěl svou zemi zásadně proměnit. Směrem k pobožnějšímu, islámsky konzervativnějšímu státu. Islamismus obvykle prosazuje jemnými, nepřímými metodami. Alkohol například není zakázaný, ovšem po masivním zdanění velmi zdražil a nové regulace zakázaly jeho prodej po desáté hodině večerní. Páry, které uzavřou sňatek v nízkém věku a mají více než tři děti, se dál mohou spolehnout na štědrou státní podporu.

Reklama
Reklama

Erdogan zároveň dokázal pomalu, ale cílevědomě odstranit bariéry své moci. V armádě, soudech, tajných službách postupně porazil tzv. hluboký stát, tedy síť kontaktů a vazeb, která minulé desítky fakticky kontrolovala vývoj Turecka a zaručovala - mnohdy nedemokraticky - sekulární a prozápadní charakter. Erdogan si je historické role dobře vědomý. O své vládě poslední tři roky hovoří jako o “druhé válce za nezávislost”. Nazývá se “stavitelem” a klade se na úroveň zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka, vůdce “první války za nezávislost”.

TURKISH AKP LEADER ERDOGAN LISTENS TO JOURNALIST'S QUESTIONS DURINGNEWS CONFERENCE IN ROME.
Recep Tayyip Erdogan • Autor: REUTERS

Ten mimochodem učinil něco podobného, oč se Erdogan nyní snaží. Převzal moc ve státě, v roce 1924 zrušil chalífát se sídlem v Istanbulu a změnil smysl toho, co to znamená být Turkem. Obrátil zemi k Západu (včetně stylu módy nebo kultury) a oddělil státní moc od islámu, přičemž překonal - mnohdy násilně a diktátorsky - obrovský odpor společnosti. Erdogan se nyní cítí být na spravedlivé misi: vrací Turky zpět před tyto umělé reformy.

Erdoganova vize“nového Turecka” míří daleko do budoucna. Jeho političtí spojenci říkají, že současná vláda neoislamistické strany AKP “začala jako generační hnutí, není však omezené jednou generací. Je bojem za spravedlnost a práva, který vychází z hlubin řady staletí a potrvá do konce časů”. Přispět k tomu má i zásadní proměna školství: ve veřejných školách jsou nyní povinné hodiny náboženství a počet studentů ve státních náboženských středních školách (tzv. imam hatip školy) stoupl z 65 tisíc na milion.

Po výhře v referendu Tayyip Erdogan jako první navštívil hrob přítele proroka Mohammeda, který se účastnil prvního, neúspěšného obléhání tehdy křesťanské Konstantinopole (dnešního Istanbulu) a byl pohřben v tamních hradbách. U tohoto hrobu byli v časech Osmanské říše korunováni noví sultáni. Poté navštívil i hroby dvou premiérů z druhé poloviny 20. století, kteří se pokoušeli uvolnit protiislámská pravidla Atatürkova režimu a byli v letech 1960 a 1997 vojenskými převraty odstraněni od moci.

Změna turecké ústavy směrem k silnému, autoritářsky vládnoucímu prezidentovi je podle měsíčníku The Atlantic víc než mocenským kalkulem. Erdogan se bojí atentátu - v jeho paláci pracuje pět expertů, kteří testují zdravotní nezávadnost jídla. “Zajištění prezidentského systému se zdá být nejlepším způsobem, jak trvale zajistit své dědictví,” píše Shadi Hamid.

“Vytvoření lidem voleného, silnými pravomocemi vybaveného prezidentského úřadu zaručuje, že se jakýkoli jeho nástupce bude muset velmi snažit o získání hlasů věřících Turků. Pokud nedojde k vojenskému převratu nebo nějaké zcela neočekávané události, tak turecký prezident - v dohledné době pravděpodobně politik z neoislamistické AKP - bude muset dbát o turecké náboženské dědictví.”  Atatürkův odkaz by tak byl ukončen - a špatná mezinárodní pověst současného Turecka je za to z pohledu Erdoganových příznivců vcelku nízkou cenou.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Když se mluví o stoupajícím čínském vlivu v Africe, obvykle padá řeč na těžbu tamních surovin nebo podporu diktátorů. Čína je však mnohem prozíravější. Snaží se získávat sympatie a kultivovat příští generaci afrických elit a akademiků. Na rozdíl od mnoha Evropanů nepovažuje totiž Afriku za nezajímavý chudobinec, ale za velmi zajímavou příležitost do budoucnosti: za obrovský trh a potenciálního mezinárodního spojence.

Nově zveřejněné statistiky tak ukazují raketový růst počtu Afričanů na čínských univerzitách: v roce 2003 jich v Číně studovaly dva tisíce, v roce 2015 padesát tisíc. Podle serveru The Conversation se Číně podařilo předstihnout tradiční studijní destinace jako Británii nebo USA. Více Afričanů - 95 tisíc- studuje už jen na francouzských univerzitách.

Reklama
Reklama

Tento posun byl naplánován v nejvyšších patrech politiky. Na velkých čínsko-afrických summitech se od počátku století hovoří o větší finanční podpoře afrického školství a v roce 2006 vláda v Pekingu stanovila poprvé konkrétní cíle v počtu stipendií pro africké studenty. Na aktuálním summitu v roce 2015 například slíbila třicet tisíc stipendií k roku 2018. Cílí přitom zvláště na východní a jižní Afriku.

Čínská vláda prozíravě předpokládá, že se tahle investice časem vrátí. Značná část studentů bude umět čínsky, budou připraveni pro práci v čínských firmách, budou mít chuť vytvářet vlastní obchodní vazby mezi Čínou a Afrikou. Ze studijních časů si zkrátka většina z nich odnese k Číně sympatie, které potrvají na celý život.

Populární jsou mimochodem zvláště technické a inženýrské fakulty. Kvalita těchto univerzit je nevyrovnaná, vesměs pravděpodobně horší než v Evropě a Americe. Afričtí studenti se na druhou stranu po získání diplomů vrací v mnohem hojnějším počtu než ze západních univerzit zpět do vlasti, neboť jim přísná imigrační pravidla neumožňují zůstat.

Reklama
Reklama