Do politiky přicházejí ženy. Uklidit zmatek a nepořádek po mužích

Merkel, May, Sturgeon, Leadsom - do evropské politiky přicházejí ženy. Uklidit zmatek a nepořádek po mužích, jak píše britský The Guardian. Když před lety nastupovala Angela Merkel jako první žena do funkce německé kancléřky, komentátoři ji s oblibou přirovnávali k první britské premiérce Margaretě Thatcher a ptali se řečnicky, jestli se stane jakousi německou variantou železné lady.

Teď se situace obrátila. V Británii je jedním z nejžhavějších kandidátů na post příští ministerské předsedkyně Theresa May a německý tisk upozorňuje, že právě tato žena může být duplikátem kvalit německé kancléřky.  „May stejně jako Merkel přistupuje k věcem s odstupem a rozvahou -  a vždycky ví, co chce,“ jak poznamenal komentátor německé televize Wolfram Weimer.

Obě političky mají samozřejmě společné to, že jsou ženy. Deník Die Welt už na to konto stihl zformulovat zřejmě čím dál rozšířenější postřeh, že May a Merkel a třeba ještě skotská premiérka Nicola Sturgeon jsou reprezentantky nové femokracie a přicházejí „uklidit nepořádek po mužích“.  Díky bohu, dodává Die Welt, Evropa snad bude v ženských rukách bezpečnějším místem.

Ano, souhlasí Guardian, současnost - zdá se - přeje ženským lídrům. V Británii to dnes platí dvojnásob. S ministryní vnitra Theresou May soupeří o nejvyšší post Andrea Leadsom, ministryně energetiky a bývalá bankéřka. Ve špičce konkurenční labouristické strany už poslankyně Angela Eagle zveřejnila chuť vyzvat na souboj dosavadního kritizovaného šéfa Jeremy Corbyna, Skotsko vede zmíněná Nicole Sturgeon - a i ve vedení Walesu a Severního Irska hrají ženy rozhodující roli.

Svět se pohybuje stejným směrem. Ve Spojených státech je v tuto chvíli vůdčím kandidátem na post prezidenta Hillary Clinton a jako viceprezidentku si možná vybere další ženu, senátorku Elizabeth Warren. Žena dnes řídí Mezinárodní měnový fond a po volbách v příštím roce se možná postaví i do čela Organizace spojených národů.

Takže proslulý „skleněný strop“ zabraňující ženám v přístupu k moci konečně praskl? Svět si uvědomil, že v současné riskantní situaci je na čase předat kormidlo ženám, aby uklidnily kurs? Bývalá islandská premiérka Jóhanna Sigurðardóttir na to téma zveřejnila v jednom ze svých článků verše islandské básnířky Ingibjörg Haraldsdóttir: “Když všechno už je řečeno/ problémy světa probrány a vyřešeny/ pak vždycky přichází žena/ uklidit stůl/ zamést podlahu a otevřít okna/ aby zmizel kouř z cigaret/ Tohle nikdy neselže.“

Jinými slovy to vyjádřila Guardianem citovaná konzervativní politička lady Jenkin, zakladatelka vnitrostranického hnutí usilujícího o volbu více žen-poslankyň „Women 2 Win“. „Myslím, že celá země si trochu oddechla… Zdá se mi, jakoby tu pocitově převládlo přání typu Už aby přišla chůva a řekla nám, co dělat,“ komentovala Jenkin fakt, že o předsednictví Konzervativní strany, a tím i o premiérskou funkci se teď střetly dvě ženy. “Myslím, že v těchto zmatených časech bude žena ve svém přístupu věcnější, víc spolupracující a ochotnější naslouchat hlasům okolo stolu.“

A chcete-li to mít úplně natvrdo, pak je tady velká podporovatelka Theresy May, ministryně obchodu Anna Soubry, která se minulý týden omluvila britským občanům za současný stav politiky v ostrovním království a dodala: „Máme už dost těch kluků, co se motají kolem a dělají zmatek.“

Věc má samozřejmě více rozměrů a o opravdu vítězném průlomu žen lze i s úspěchem pochybovat. Jednou z těch, kdo to nevidí zase až tak růžově, je Sophie Walker, vůdkyně Strany ženské rovnoprávnosti. Guardian zmiňuje její smutek a rozladění z toho, že v premiérském souboji May a Leadsom se debata víc soustřeďuje na ženskost kandidátek než na jejich politiku. „Když lidé, kteří vás reprezentují, vypadají jako vy, má to nepochybný význam - a pro ženy je proto důležité  vidět jiné ženy na důležitých a mocných pozicích. Současně je ale taky důležité, aby ženy se v těchto pozicích soustředily i na ženy, nejen na moc.“

A v tomto ohledu se zatím podle předsedkyně Strany ženské rovnoprávnosti zmíněné kandidátky příliš nepředvedly: například Andrea Leadsom v minulosti navrhovala, aby ženy pracující v malých rodinných firmách přišly o dávky na mateřské. „Účast v tak zásadním mocenském souboji dává oběma političkám šanci napadnout konečně nerovnoprávnost, která trápí polovinu populace,“ prohlásila Walker. „Je pro mne velkým zklamáním, že tahle debata zatím ještě ani nezačala.“

V debatě o brexitu napsalo spousta zajímavých lidí spoustu zajímavých textů, které většinou zdůvodňovaly hlasování britských voličů selháním britské i evropské politiky. Bernd Ulrich z německého týdeníku Die Zeit se na brexit podíval z většího nadhledu a jeho text stojí za to číst – navíc tady je ve slovenském překladu.

Zjevně tady jde o něco víc. Něco, čeho je brexit jen projevem, něco, čím EU trpí, ale co nezpůsobila. To si však Evropa, a zejména Brusel, vůbec neumí představit: tedy že by příčinou problémů EU nebyla sama Unie.

Ulrich pojmenovává dva světové fenomény, které na EU dolehly bez její viny: globalizace, která dospěla do svého „dialektického bodu“ a už nejde jen jedním směrem ze Severu na Jih, ale i tím opačným – v podobě ekonomické konkurence i v podobě uprchlíků a terorismu. Současně s tím se zintenzivnily subjektivně pociťované rozdíly mezi chudobou a bohatstvím na Západě. „Dvě otázky spravedlnosti teď splynuly do jedné, vlastně spíše než splynuly do sebe brutálně narazily.“

Čelíme tedy globální revoluci – anebo poslední globální kontrarevoluci této globalizaci zabránit. Ulrich upozorňuje, že v souvislosti s brexitem a strachem z rozpadu EU nemá teď smysl uvažovat o institucionální reformě Unie, protože problém není její forma. V závěru nám radí: „Přijmou realitu, utvářet revoluci, porozumět vlastní síle, setřást ze sebe depresi – to by byla Evropa, která zvládne brexit. A Brity jednoho dne získá zpět.“

Z trochu jiného pohledu, nicméně také globálního, uvažuje Dhruva Jaishankar, který napsal pro významný americký think tank Brookings Institute analýzu, v níž tvrdí, že Británie je první velkou obětí „digitální demokracie“. Brexit prý není ani tak výrazem „antiglobalizace“ jako spíše „produktem globalizace“. Nejen na příkladu Británie, ale také USA a Indie tvrdí, že díky internetu a digitální demokracii jsme octli v „post-faktickém“ světě, jehož zranitelnost populisté využívají. V tomto světě se lež či pololež (což je ještě horší) stává pravdou a důsledkem je nebývalý nárůst verbální brutality a zkratkovitosti informací.

Výsledkem digitální demokracie může být to, co psycholog Barry Schwartz nazývá paradoxem volby. Velké množství politických nabídek a řešení, z nichž si máme volit, vede k frustraci a voliči se přiklánějí k populistům, kteří nabízejí ta nejjednodušší poselství.

„Reprezentativní demokracie, kterou dnes máme, se octla v ohrožení a brexit reprezentuje první oběť. Místo boje s tímto přílivem potřebujeme kolektivně opět promyslet, co je potřeba dělat a jak udělat demokracii odolnou a produktivní v digitální éře. Nebude to lehké,“ píše v závěru autor.

Na nižším, přesto zajímavém poschodí se odehrává – z pohledu světa – jeden lokální souboj ve Francii, kde šéfka NF Marine le Pen bude za deset měsíců bojovat o funkci prezidentky. V analýze deníku Politico ovšem její šance nevypadají nejlépe. V prvním okamžiku po britském referendu jásala, o dva týdny později už je šance, že naskočí na vlak frexitu a vyvede Francii z EU, podstatně menší.

A nejen proto, že Francouzi sice EU nemají moc rádi, ale podle posledních průzkumů si většina přeje zůstat, ale také proto, že věci se pro Británii nevyvíjejí velmi dobře. Libra prudce padá a tamní politika je v rozkladu, což není právě lákavý příklad pro ty, kdo by chtěli z EU vycouvat.

Voličský potenciál Marine le Pen je zhruba mezi 30–35 procenty, to jí ale nestačí, aby byla zvolena prezidentkou, spojence však nemá ani nalevo ani napravo.