sobota 27. 5. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Krátkou historii sborového zpěvu v ženských alternativních kapelách sestavila Judy Berman pro server Pitchfork. Svět mužských kapel – snad s výjimkou The Beatles - charakterizuje jasně vymezená role frontmana a zpěváka. V tradici dívčích kapel, která není tak dlouhá a sahá do časů punku, najdeme překvapivě častý výskyt střídání se či sdílení vokálních partů. Autorka to vysvětluje mimo jiné zvýšenou chutí spolupracovat než se jen soustředit na individuální výkon, svůj nástroj a kompetenci.

Berman shromáždila 16 pozoruhodných příkladů. Zahajuje sesterským triem The Shaggs, jejichž deska Philosophy of The World z roku 1969 je díky své nevinnosti, neškolenosti a naivitě často titulována jako „nejlepší nejhorší deska na světě.“

Reklama
Reklama

Pokračuje s The Runaways, zdůrazňuje průkopnický vliv punkových kapel konce sedmdesátých let jako The Slits, The Raincoats a LiLiPUT. Štafeta pak pokračovala v devadesátých letech s The Breeders a Sleater-Kinney a za současné pokračovatelky považuje autorka kapely jako Haim nebo Girlpool.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

O depresi zpíval lépe než kdokoli jiný, píše Nikki Darling v podtitlku svého krátkého vyznání Outshined: The Beauty and Pain of Chris Cornell pro server MTV. Ten patří k jedněm z nejvíce trefných textů, jež se objevily v týdnu po zpěvákově nečekané smrti.

Darling si tu všímá, jak deprese a tíha v Cornellových písních přichází bez konkrétních důvodů. Tuto povahu depresivních stavů dokládá i rozhovor se zpěvákem samotným, když popisuje vznik skladby Fell on Black Days: „Nestala se žádná katastrofa. Žádný vztah se nerozpadl. Nikdo se nepřipletl do automobilové nehody. Ničí rodiče neumřeli. Všechno zůstalo při starém, jen se změnila perspektiva. O tom jsem chtěl napsat píseň. Bez ohledu na to, jak jste šťastní, můžete se jednoho dne probudit - a aniž by to mělo jasnou příčinu, zachvátí vás ty nejtemnější myšlenky.“

Reklama
Reklama

Cornellova hudba a texty popisují marnost toho chtít se cítit lépe za situace, když je váš mozek nastavený, aby se to nešlo. Zároveň se ale dotýkají  ještě jednoho aspektu deprese, který člověka nutí se ptát, jestli není na bolesti a problémech náhodou závislý a jestli by dokázal žít bez nich. To, jak vyčerpávající je cítit se na dně, aniž by člověk vlastně věděl proč, je téma, které se v jeho písních vrací znovu a znovu, uzavírá Darling.

https://www.youtube.com/watch?v=ySzrJ4GRF7s

Z jiných textů stojí za přečtení Becoming Chris Cornell: Inside the Early Days of Soundgarden od Marka Yarma, který dobře popisuje zpěvákův šarm i jedinečnost Soundgarden na rané seattleské scéně.

Osobní vzpomínky pak líčí zpěvačka kapely Heart Ann Wilson, která, ač byla o něco starší, měla v dobách jejich největší slávy blízko ke kapelám jako Nirvana, Alice in Chains, Pearl Jam nebo Soundagrden. Jejich členové totiž pravidelně navštěvovali večírky v jejím bytě. Popisuje tu nejen jak obtížně Cornell prožíval svou slávu, ale také si vybavuje úsměvné momenty. Mezi ně patří i halloweenská party, kterou pořádala a kam měl každý z účastníků přijít převlečený za nějakou písničku. Chris Cornell dorazil coby Black Hole Sun: ve žlutém kostýmu s paprsky kolem hlavy jako slunce a začerněným obličejem.

Reklama
Reklama