úterý 4. 9. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

“Stál jsem v čele demonstrací v roce 1989 a ty dnešní mají úplně stejného ducha - stejný hněv namířený proti vládě,” cituje komentátor The Financial Times Gideon Rachman jednoho z účastníků nejnovějších německých protestů. A přirovnání mezi prodemokratickým povstáním před bezmála třiceti lety a protipřistěhovaleckými demonstracemi ve městě Chemnitz pokračují. Důchodce vzpomíná, že tehdy komunistická vláda mluvila o demonstrantech jako o “davu, který se vymknul kontrole” - a dodává, že kancléřka Angela Merkel dnes používá úplně stejný jazyk. Rachman také upozorňuje, že sami demonstranti používají stejné slogany:“V roce 1989 fascinovalo lidi po celém světě skandování My jsme lid!… Téměř po 30 letech je na ulicích východního Německa slyšet stejné heslo - ale v novém, zneklidňujícím kontextu.“

Srovnání pádu Berlínské zdi s pochody krajní pravice přijde mnohým groteskní a německá politická elita spíše volí paralely se 30. lety minulého století a nástupem, fašismu. Ostatně demonstranti občas používají známý fašistický pozdrav se zdviženou paží. Rachman nicméně tvrdí, že něco se tu přesto rýmuje. “Rozvrat v bývalém východním Německu byl způsoben hlubokými měnami, jež se odehrávaly vně země, především v Sovětském svazu. A dnešní vlna nacionalismu a populismu v Německu je podobně součástí širšího posunu v mezinárodní politice.“

Reklama
Reklama

Před třemi desetiletími tehdejší komunistický establishment “podrazil” Michail Gorbačov. Komunistické státy jako východní Německo přitom byly de facto sovětskými satelity. Demonstranti a ulicích měli tehdy pocit, že Gorbačov je vlastně na jejich straně, že s nimi sympatizuje. Dnes je prý situace podobná, jen vzhůru nohama.

https://www.youtube.com/watch?v=ENPlFxZMjD4

Rok poté, co Německo zasáhla migrační krize, vstoupil do Bílého domu Donald Trump. A demonstranti cítí, že i tentokrát je hlava cizí mocnosti, k níž se Německo vztahuje jako k silnějšímu partnerovi, na jejich straně. O Trumpových sympatiích k protipřistěhovaleckému hnutí a nacionalistickým silám v Evropě nemůže být pochyb. Americký prezident sériově pálí tweety, v nichž označuje přistěhovaleckou politiku Angely Merkel za katastrofu. “Trumpovy preference jsou tak jasné, že Sigmar Gabriel, jenž byl donedávna německým ministrem zahraničí, obvinil Spojené státy z pokusu o ‘změnu režimu’,“ píše Rachman.

Tak vážně to prý zase v Berlíně neberou, nicméně nástup Alternativy pro Německo coby vlastně jediné skutečné německé opozice je silný. Vláda dnes odhaduje, že v oblastech, jako je právě Chemnitz, dosahuje podpora AfD 25 procent. A že sahá i do řad policie a jiných složek státu - jak ostatně naznačil nedávný únik policejních spisů o pachatelích tamní vraždy, jež zažehla dnešní nepokoje na veřejnost.

Rachman píše, že se člověk nemůže ubránit pocitu konce jedné éry. Angela Merkel je podle svědectví jejích spolupracovníků unavená a otřesená nenávistí, s níž se na Východě země setkává. A v evropském měřítku se stále častěji spíše než se spojenci setkává s nepřáteli -  ať už z Maďarska, Polska, Rakouska nebo Itálie.

Rachman to vidí úplně zřetelně jako boj mezinárodních rozměrů. Síly, které spolu bojovaly v roce 1989 proti komunismu, se rozešly do dvou táborů, jak to nejlépe ztělesňuje maďarský premiér Viktor Orbán: tehdy svrhával totalitní režim a dnes bojuje proti liberálům. Chemnitz je tak jenom jednou z bitev rozsáhlé války mezi liberalismem a nacionalismem, v níž jde opravdu o hodně. Komentátor FT neváhá jako demonstraci odhodlanosti připomenout právě výrok Viktora Orbána: “V roce 1990 jsme viděli Evropu jako budoucnost. Dnes jsme budoucností Evropy my."

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Napětí mezi Itálií a Bruselem roste kvůli migrační krizi i ekonomice. A podle týdeníku The Economist se schyluje k nebezpečnému střetu, zvlášť pokud budou vládnoucí italští populisté dál soutěžit o to, kdo toho na Brusel svede víc. Týdeník úvahu začíná připomínkou toho, jak se italský ministr vnitra a šéf Ligy severu Matteo Salvini postavil k více než stovce uprchlíků na lodi Ubaldo Diciotti. V srpnu je nechal skoro týden italské pobřežní stráže s tím, že je nepustí na břeh, dokud nedonutí zbytek Evropy k dohodě o jejich přerozdělení. Po neúspěšném jednání v Bruselu se do věci vložila katolická charita a dojednala pro tentokrát smír – většina migrantů požadujících v Evropě azyl skončila pod patronátem církve v Itálii, dvacet jich putovalo do Irska a dvacet poněkud překvapivě do Albánie. (více zde)

To byl však jen prozatímní ústupek. Salvini se poté sešel se svým novým spojencem, maďarským prezidentem Viktorem Orbánem, se kterým by rád zformoval v Evropě širší protiimigrační alianci. Podle Salviniho je Evropa na „historickém bodu obratu“. S Orbánem ho sice dělí fakt, že Maďarsko – podobně jako Česko – Itálii s přerozdělením uprchlíků nijak pomáhat nechce. Oba si však rozumí v jiné věci, týkající se voleb do Evropského parlamentu příští rok. „Jejich plán je postavit se centristické alianci kolem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, kterou odepíší jako proimigrační,“ odhaduje Economist.

Reklama
Reklama

Matteo Salvini, Liga (severu)
Matteo Salvini, Liga (severu) • Autor: ČTK/AP

Věc je nicméně složitější kvůli tomu, že kromě Salviniho je ve vládě ještě Hnutí pěti hvězd (M5S), které si vůči uprchlíkům buduje podobnou image a nechce ztratit body. Proti Salvinimu a jeho zadržování uprchlíků na lodích sice za M5S vystoupil šéf dolní komory parlamentu, ale šéf M5S a vicepremiér Luigi Di Maio ho rychle umlčel. Podle Economistu šlo o ukázku toho, že Hnutí pěti hvězd není uvnitř příliš homogenní a že uvnitř může doutnat střet, který se Salvini snaží přiživovat v naději, že radikálové z M5S přejdou k němu.

Uprchlíci navíc nejsou jediné téma, kde proti sobě italští lídři soutěží o to, kdo je tvrdší. Di Maio zároveň minulý týden pohrozil, že Itálie přestane přispívat do rozpočtu EU, pokud ostatní země jejím požadavkům ohledně přerozdělování migrantů nevyjdou vstříc. Další den poznamenal, že italský státní rozpočtu na příští rok, který má být hotov v září, možná bude mít schodek s deficitem přes tři procenta HDP, tedy mimo pravidla dohodnutá pro používání eura.

A takový deficit – nový dluh vytvořený během jednoho roku – je problém, protože Itálie má už tak velmi vysoký dluh z minula, a to na úrovni 130 procent HDP. Vrací se tak otázka, jestli Itálie bude schopna svoje dluhy splácet, respektive jak moc věřit italským bankám, které mají vůči italskému státu nemalé pohledávky.

Ratingová agentura Fitch proto v pátek snížila Itálii výhled svého hodnocení, ale Di Maio pak v neděli ještě přitvrdil. Italům slíbil, že jim „nevrazí nůž do zad“ - a že pokud má volit mezi svými spoluobčany a ratingovými agenturami, vždy si vybere to první.

„Di Maio hraje riskantní hru. Ale za jakou cenu?“ ptá se Economist v závěru článku a jako jednu z odpovědí uvádí, že cílem je nejspíš vyhrotit situaci nejvíc jak to jde, aby si zajistil možnost napumpovat do ekonomiky další peníze a udržel ji v běhu. Druhou možností je, že obě italské vládní strany budou hrát svoji hru až do konce, tedy k vyvedení země z eura, případně i z EU. Třetí možností je, že Di Maio jen eskaluje debatu, aby nezůstal za radikálním Salvinim pozadu.

„Nebezpečí spočívá v tom, že v takovém případě vytvoří nerealistické očekávání v zemi, kde má velká část obyvatel pocit, že na problém s imigranty je sama a kde si už téměř každý osvojil alibi, že tíživě nízký ekonomický růst Itálie není následkem vlastních selhání, ale dílem Evropské komise,“ uzavírá Economist.

Respekt 36/2018: Náš plán pro Afriku

Reklama
Reklama