středa 3. 1. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Stále aktuální text on-line magazínu Quartz připomíná málo známou skutečnost, že bezmála dvě dekády po začátku jedenadvacátého století na světě žije mnoho dívek, které stále nemají stejný přístup ke vzdělání jako chlapci. Podle odhadů UNESCO jich je kolem 130 milionů. Vzdělání žen přitom přináší společnosti jasné benefity - a nejen hospodářské, byť všechny mají v konečném důsledku pozitivní dopad na ekonomiku, připomíná v textu Farah Mohamed, šéfka nadace založené nejmladší nositelkou Nobelovy ceny za mír, aktivistkou Malalaj Júsufzai.

U vzdělaných žen panuje menší riziko, že se provdají velmi mladé, nakazí se virem HIV, naopak je vyšší pravděpodobnost, že budou děti vést rovněž ke vzdělání a že budou mít jejich potomci lepší zdravotní péči. Mohamed cituje studii amerického think tanku The Brookings Institution, podle níž je středoškolské vzdělání dívek i nejlevnější investicí v boji se změnami klimatu.

Reklama
Reklama

Zmiňuje také - byť bohužel neuvádí zdroj – výpočet, podle něhož by země s nízkými a středně nízkými příjmy získaly bezmála sto miliard dolarů ročně do státní pokladny, pokud by všechny dívky chodily do školy. Zároveň dává vzdělání dívek jednoduchý smysl také proto, že podle odhadů OSN bude za dva roky na světě 40 milionů volných pracovních míst. Do světové pracovní síly je dnes zapojeno 76 procent mužů, zatímco u žen necelá polovina. (Mimochodem také nedostatek zaměstnanců na českém pracovním trhu vede k novinovým titulkům, že „díry na pracovním trhu mohou zaplnit ženy“.)

Mohamad pak přidává zkušenost a příběhy dívek a žen ze zemí, které coby šéfka nadace přímo navštívila. Šestnáctiletá Sydney z provinčního mexického města se měla brzy – zhruba v době, kdy měla jít na střední školu - vdát stejně jako její matka a babička, jenže se očekávání rodiny vzepřela. Zůstala na škole, sní o lékařské kariéře a dnes má vlastní rozhlasový pořad, v němž nabádá dívky, aby neodcházely ze školy, a posluchačům vysvětluje, že tato změna bude výhodná pro všechny.

Dvacetiletá Nigerijka Amina projevila chození do školy velkou odvahu – na severu země, kde žije, totiž školačky unášejí (a také zotročují a znásilňují) extremisté z Boko Haram. Přesto nedávno dokončila střední školu. Baví ji chemie, ráda by šla na univerzitu a pak sama učit. Má už v tom nakonec jistou praxi, protože ve volném čase doučuje dívky.

Tyto individuality, které se vzepřely konvencím i nebezpečí extremismu, ovšem příliš nepodporují domovské jejich země. Konkrétně právě Nigérie a Mexiko nejenže nenavyšují rozpočty určené na vzdělávací politiku, jak jim doporučují mezinárodní organizace, ale naopak je ještě snižují. Nigérie je nejbohatší africkou zemí, přesto snížila výdaje na vzdělání o tři procentní body, Mexiko o čtyři.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

George Weah je dosud jediným africkým fotbalistou, který získal trofej pro nejlepšího hráče světa a Zlatý míč určený nejlepšímu fotbalistovi hrajícímu v Evropě. Obě ceny obdržel v roce 1995, kdy v jeho mateřské Libérii zuřila krutá občanská válka. S menšími pauzami trvala od roku 1989 do roku 2003 a zemřelo v ní 250 000 lidí.  Weah byl v 90. letech kapitánem i trenérem fotbalové reprezentace, platil ze své kapsy reprezentační soustředění i lety na zápasy. V době, kdy nastupoval do zápasů v dresech Monaka, Paříž St. Germain a zvláště pak AC Milán, se často i bojové milice dohodly na příměří a místo střílení se jejich bojovníci dívali na starou televizi poháněnou naftovými generátory.

Občanská válka zanechala nejen ekonomiku v naprostých troskách: zůstala tu skoro celá generace bez školního vzdělání a desítky tisíc mladých lidí, kteří byli naverbováni do milic a v pubertálním věku museli zabíjet. George Weah se po válce se stal politikem, idolem chudých, méně vzdělaných mladých lidí z měst. Zvláště zmíněných bývalých bojovníků, které na konci války vyzýval k odevzdání zbraní. Nyní byl zvolen prezidentem Libérie. Slibuje boj proti bobtnající korupci, důraz na lepší vzdělávání a zdravotnictví pro chudou většinu země. Moc konkrétní však ve svých plánech není. Jeho volba je každopádně prvním demokratickým, nenásilným předáním moci v této západoafrické zemi od roku 1944.

Reklama
Reklama

George_Weah_-_Milan_AC_1996-97
George Weah, AC Milán, 1996 • Autor: Wikimedia

Vyhledal jsem zápisky z cesty do Libérie před minulými volbami, které ukazují energii, jež Weaha letos vynesla k moci - ačkoli v roce 2011 na viceprezidenta kandidoval ještě neúspěšně: “Motorkou projíždíme centrem Monrovie. Předjíždí nás kamiony naložené skandujícími mladými lidmi. Potkáváme několik možná stočlenných průvodů – lidé křičí Muya, Muya (Do toho!) a předvádějí něco mezi tancem a rychlým pochodem. Jeden mladý muslim si na centrální Broad Street na zem pokládá kobereček s nápisem CDC a modlí se k Mekce. Krásná mladá dívka si ho fotí na svůj mobilní telefon. Naše motorka (řídí ji bývalý dětský válečník, řízení tzv. mototaxi je jejich častým povoláním) se proplétá kilometrovými davy rozžhavených fanoušků opozice. Město šílí. V ulicích jsou většinou mladí lidé, přičemž polovině liberijských voličů je méně než třicet let. Mítink potrvá celý víkend. Na pomalu jedoucích džípech stojí a sedí hrozen mladých lidí a křičí: CDC! CDC! CDC. Hlavním bulvárem Monrovie sviští další troubící motorky, spolujezdci si stoupli a mávají vlajkou s nápisem CDC. Snad každý třetí chodec si oblékl tričko se zkratkou CDC - opozičního Kongresu za demokratickou změnu, který zbožňují kvůli Georgi Weahovi." Šest let stará reportáž z Libérie, kterou nyní odmykáme, vyšla pod titulkem Umění přežít; najdete v ní i pasáž z návštěvy George Weaha na odlehlém severu Libérie včetně rozhovoru s jeho bodyguardem a příznivci z řad bývalých dětských vojáků.

Weahův vzestup ale provází skepse, která často zní z úst vzdělaných a bohatších Liberijců. Obávají se nízkého vzdělání muže, který vyrůstal v chudinském předměstí Monrovie. To mu paradoxně pomáhá u voličů - vidí v něm jednoho z nich. Kritici poukazují už na jeho působení v roli senátora: do parlamentu příliš nechodil a prospěšné zákony neinicioval. Podezřelé jsou i některé osobnosti v jeho okolí: viceprezidentkou je bývalá manželka prezidenta z časů občanské války Charlese Taylora, který byl za zločiny odsouzen mezinárodním soudem v Haagu k doživotí. V Libérii má kupodivu stále hodně příznivců, kteří nyní volili Weaha.

Teď tedy George Weah musí ukázat, zda mají skeptici pravdu a on se ukáže být jen fotbalovým populistou, který vyvolal nesplnitelná očekávání. Anebo zda opravdu uspěje v boji s nezaměstnaností a chudobou a dokončí pohádkový příběh kluka ze slumu, který přes fotbal došel až na vrchol. V prvním projevu zval do země zahraniční firmy, hovořil o potřebě národní jednoty, motivoval emigranty žijící zvláště v USA k návratu a investicím. Čelí však překážkám, na které nemá vliv: například ceny kaučuku a železné rudy, na jejichž exportu Libérie závisí, jsou nyní velmi nízké.

 

Reklama
Reklama