sobota 11. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Ten dům v michiganském městě Kalamazoo si Jack White koupil jen na základě několika fotografii. Víc nepotřeboval. Ostatně ani nemá v plánu v něm bydlet, chce ho jen zrekonstruovat. Zmíněnou budovu totiž postavil George Nelson, významná figura amerického modernismu, jehož specializací byl design nábytku.

Fascinace Nelsonem sahá u Jacka Whitea až do mladických let, kdy se živil jako čalouník. Pravidelně jezdíval Detroitem a hledal vyhozené kusy nábytku, které by mohl opravit a dál prodat - a Nelsonovy gauče nebo židle bývaly často jeho nejcennější trofeje.

Reklama
Reklama

Věnovat se restaurátorství je excentrický koníček i na rockovou hvězdu, jakou White je - ale v jeho případě se modernistický minimalismus úzce dotýká i jeho písňové tvorby.  Což krásně popisuje Alec Wilkinson v profilu s názvem Jack White's Infinite Imagination pro The New Yorker.

Zpěváka a kytarista začínal v garážovém punk-bluesovém duu White Stripes, dnes se jedná spíše o všestranného hudebního impresária a majitele vydavatelství  Third Man Records, který má slabost pro vše staromilské. Užívá si hudbu na vinylu a velmi mu to vychází. Jeho druhého sólového alba Lazaretto se v první týden po vydání prodalo 40 tisíc kusů vinylů, což je absolutně nejvíc od roku 1991, kdy se prodeje monitorují.

Úspornost je pro Jacka Whitea klíčová a dokládá ji na číslovce 3. Nejenže White Stripes byli spojení kytary, bicích a hlasů, ale také do své image nepouštěli žádnou jinou barvu než bílou, černou a červenou. Posedlost trojkou si přitom přinesl nikoli ze studia moderního umění, ale opět z čalounické dílny: „Tři je minimální počet spon, který musí čalouník použít, aby napnul látku. Tři stačí k tomu, aby se dalo říct, že je hotovo.“

https://www.youtube.com/watch?v=MQOnbp_DspY

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Kdybych měl pořád svou show, museli by mě z pódia sundat násilím. Museli by mi říct: Dave, to stačí, přestaň o tom Trumpovi, došla nám páska. Nemluvil bych totiž o ničem jiném.“ I když po neuvěřitelných třiatřiceti letech svoji show opustil a odešel do důchodu, David Letterman sleduje politiku jako nikdy předtím.

Moderátor proslulé noční talk show si nechal narůst monstrózní plnovous, držel se poslední dva roky spíš v ústraní a společenské dění příliš neglosoval. O to víc je trefnými komentáři a vtipnými glosami prosycený aktuální rozhovor, který s ním precizně a pohotově vedl David Marchese.

Reklama
Reklama

Letterman tu ventiluje své dojmy z Trumpa, kterého měl ve své show jako hosta poprvé v roce 1988 - a už tehdy jej bral coby typického nadutého milionáře jako snadný terč pro zesměšňování. A  dodává, že do Trumpa se satirici nesmí přestat trefovat už proto, jak je mu to nepříjemné a bere si vše osobně.

Nejde tu ale jen o současného amerického prezidenta: Letterman skvěle popisuje i to, jakými změnami prošel žánr talk show během jeho kariéry. Od jízlivě vedených rozhovorů po větší empatii k hostům, kdy se tvrdost přesunula do žánru politického glosování, z něhož samostatnou disciplínu vytvořil Jon Stewart.

S lítostí si vybavuje okamžiky, kdy rozbrečel Paris Hilton, ale také vzpomíná na bizarní setkání s Joaquinem Phoenixem, který přišel s úmyslem rozhovor sabotovat. „Vždycky jsem to bral tak, že na natáčení mám v publiku 500 lidí, a je mou odpovědností je rozesmát. Ale mnohokrát se ta zábava odehrává na účet hosta. Dnes toho lituji, nicméně tehdy si vždy myslel, že musím udělat všechno, aby se udržel nad hladinou.“

Když se ho pak Marchese zeptá, koho lituje, že nikdy neměl příležitost zpovídat, Lettermanova odpověď je jasná a rychlá: Boba Marleyho.

https://www.youtube.com/watch?v=K22baZRNQKc

 

 

Reklama
Reklama