Bulimií a anorexií trpí i muži, upozorňuje ragbyový rozhodčí

Promluvit veřejně o poruše příjmu potravy vyžaduje hodně odvahy. Promluvit o bulimii, když se jako muž pohybujete ve světě tak „chlapáckého“ sportu, jakým je ragby, vyžaduje speciální druh kuráže. Přesně to nicméně nyní učinil dlouholetý britský ragbyový rozhodčí Nigel Owens.

Šestačtyřicetiletý Owens trpí bulimií – poruchou příjmu potravy vyznačující se přejídáním a následným vyvolaným zvracením – bezmála třicet let. Teprve nyní ale vyhledal odbornou pomoc a také o svém problému obšírněji promluvil v dokumentu BBC věnujícímu se právě mužům a chlapcům trpícím bulimií či anorexií. Ačkoliv si tento typ obtíží obvykle spojujeme s ženami (podle odhadů zmiňovaných BBC jich je v Británii přes milion), zasahuje také muže – až čtyři sta tisíc.

Je jich navíc stále více nebo o svém problém alespoň více mluví a žádají o pomoc. BBC zjistila, že počet mužských pacientů léčících se ambulantně za poslední tři roky narostl o více než čtvrtinu. Tento nárůst může být právě způsoben tím, že se muži více než v minulosti obracejí na lékaře. Byť stále ne v dostatečném množství, jak naznačují studie na toto téma. Britská organizace Beat odhaduje, že pomoc vyhledá jen jeden muž z deseti.

Muži to mají těžší mimo jiné také proto, že lidé si obvykle tyto nemoci spojují s ženami, a méně si tedy u mužů všímají varovných signálů. Důvody a okolnosti jsou nicméně podobné jako u žen. Velmi často jde o zástupné vyjádření jiného problému. Pro Nigela Owense byl spouštěcím momentem okamžik, kdy si jako mladík z malého města uvědomil, že je gay, a coby kluk s nadváhou dospěl k názoru, že se nikdy nebude líbit mužům, kteří se líbili jemu. Přejídání a zvracení pak zkombinoval s častým cvičením, kde si ke všem svým problémům přidal závislost na steroidech. Hluboká deprese, do níž následně upadnul, pak v jeho pětadvaceti letech vyústila pokusem o sebevraždu. S nemocí zápasil až do svých šestatřiceti, kdy jej do kruté reality probudila rakovina jeho matky.

Na čas se mu podařilo nad bulimií vyhrát, ale před třemi lety jej stres ze zkoušek fyzické kondice, které jako rozhodčí absolvoval před světovým šampionátem, stáhl zpět. Dnes se léčí a doufá, že jeho odvaha inspiruje další muže. „Muži mají strach ukázat slabost, stydí se přiznat, že něco v jejich životě nefunguje, jak má. Máme být ti silní. Dospěl jsem ale k závěru, že svěřit se příteli, kolegovi, lékaři nebo členovi rodiny je příkladem velké síly,“ říká Owens.