úterý 15. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

“Buddhistický mnich Nakagaki se nasoukal do své Hondy Civic a vyrazil do čínského komunitního centra ve Flushing v newyorské čtvrti Queens, aby tam pronesl přednášku o svastice,“ píše v nejnovějším čísle týdeník The New Yorker.  Pak následuje popis proslovu o znaku, jenž pro čínské usedlíky ve Spojených státech oživuje symboliku Východu, ovšem na Západě zejména díky Adolfu Hitlerovi nechvalně proslul jako hákový kříž.

Kenjitsu Nakagaki o svastice a její historii napsal již dříve knihu, vydal ji bez problémů v Japonsku, ale ve Spojených státech nenašel nakladatele, a nakonec ji tak vlastním nákladem vydal sám na Amazonu. Připomíná v ní, že samo slovo svastika má původ v sanskrtu, tedy jednom z nejstarších existujících jazyků, který je dodnes používán na Indickém poloostrově a že jeho význam je “být dobrý”. Svastika jako symbol prorostla do mnoha kultur a téměř vždy má pozitivní konotace vztahující se k duchovnímu životu. Pokud se nechcete prokousávat Nakagakiho knihou, stačí si otevřít heslo na Wikipedii, aby bylo jasné, jak pestrá je historie symbolu - včetně jeho staré slovanské verze “kolovratu”.

Reklama
Reklama

Nacistický “únos” svastiky coby symbolu čisté árijské rasy je pokřivený patvar odpovídající chorému mozku vůdce. Vykládejte to ale dnes někde na Západě. Místo aby zneužití symboliky vychládalo, Nakagaki se znechucením pozoruje nárůst zločinů z nenávisti včetně mávání fanglemi s tímto prastarým symbolem. Pro východní komunity usazené na Západě to však v praxi znamená, že musí s touhle kulturní krádeží donekonečna žít, a to si náš mnich nechce nechat líbit. Pomalu tak rozjíždí vzdělávací a přesvědčovací kampaň. Nejdříve opatrně, v kulturně spřátelených komunitách, jako je ta čínsko-buddhistická, ale chystá se i hlouběji do minového pole, třeba na půdu Muzea dějin Židů. “Stále ještě přemýšlím, jak tu problematiku nejlépe představit - začít od Hitlera a vracet se ke svastice v Indii, nebo na to jít opačně?”

IMG_1872
Svastika v trójských vykopávkách • Autor: tknakagaki.blogspot.com

Celý smysl tažení buddhistického mnicha vlastně směřuje k otevření dialogu mezi kulturami. Je celkem jasné, že Západ, konkrétně jeden pošuk v čele jedné evropské země nacházející se tehdy ve fázi kolektivního zatemnění mysli, symbol ukradl, přetočil jeho význam a díky rozsahu a zběsilosti onoho šílenství z něj udělal “univerzální symbol zla” - jak Nakagakimu vysvětlili, když do Ameriky přišel. Problém je samozřejmě v tom, že o žádný “univerzální” význam nejde a že si Západ tabuizací pradávného symbolu řeší vlastní minulost na úkor ostatních kultur.

Když Nakagaki do Ameriky před dvaceti lety přišel, chodil po Manhattanu s malým řemínkem plným levotočivých svastik. Nějaký muž mu tehdy řekl: “Nenos to, je to čisté zlo.“ Od té doby řemínek leží doma v šuplíku. Jenže se zdá, že se v jeho pokorném převzetí západních standardů něco začíná lámat. Nakagaki má kulturní uzurpace plné zuby. “Když někdy jdete někam na návštěvu, řeknou vám, že do určitého pokoje v domě nemáte chodit. Pokud dveře otevřete, vysype se na vás všechno možné staré harampádí. A tenhle případ je stejný jako ty dveře, které nemáte otevírat.“

Exif_JPEG_PICTURE
Buddhistický chrám, 1950 • Autor: Tacoma Buddhist Church

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Na vědu spoléháme v tolika oblastech našeho života. Je mučení tolik jiné?“ Tuto kontroverzní a provokativní otázku si v komentáři pro The New York Times klade psychiatr a právník Gregg Bloche. A když už nějaké lidi mučíme, není lepší vědět, co s nimi tyto praktiky dělají a zda je tento způsob získávání informací efektivní? Nebo je zkoumání vlivu mučení na člověka srovnatelné s činy Josefa Mengele v Osvětimi?

Text reaguje na kauzu, kdy soudce Justin Quackenbush přijal žalobu Americké unie občanských svobod.  Ta ji podala jménem tří bývalých zadržených na dva psychology, kteří se po 11. září 2001 účastnili aktivit CIA v programech zvaných enhanced interrogation, česky rozšířené vyslýchání. A jejichž součástí bylo právě mučení zadržených osob.

Reklama
Reklama

Žaloba tvrdí, že zmínění psychologové „navrhli, implementovali a osobně dohlíželi na program experimentálního mučení pro americkou Centrální zpravodajskou agenturu.“ A podle soudce o jejich účasti na těchto aktivitách není pochyb.

Otázka však nestojí, zda vědci zajatce skutečně mučili. Podle Blocha kontroverzi a jádro sporu vzbuzuje právě možné „vědecké experimentování“. CIA zaplatila psychologům za „vývoj výzkumné technologie a metodologie“ a instruovala doktory a zdravotnický personál, aby monitorovali a zaznamenávali zdravotní stav zadržených. Podle žaloby byli zadržení vystaveni fyzickému násilí a spánkové deprivaci, byli nuceni setrvat několik dní pouze v plenách a s pažemi přikovanými nad hlavou nebo namáčeni v ledové vodě a zavírání v „krabicích“.

Není však jednoznačně možné říci, zda mělo mučení „experimentální charakter“. Nedávno odtajněné dokumenty CIA nebyly zveřejněny kompletně, a navíc do jisté míry naznačují, že obvinění psychologové odolávali tlaku CIA na „důkladné posouzení efektivity programu“. Resp. tvrdili, že výslechové metody nemohou být standardizovány, a tím pádem nemohou být porovnávány podle výzkumných parametrů - jednoduše řečeno, že nemohou odpovídat požadavkům vědeckého experimentu.

Z tohoto pohledu by pak mezinárodní právo mělo stát na straně psychologů a CIA. Smlouva o občanských a politických právech zakazuje „lékařské nebo vědecké experimentování“ bez souhlasu, ale „výzkumy zabývající se lidmi“ šířeji neupravuje. Ženevské konvence mluví v podobném duchu. Problém tedy spočívá v tom, zda to, co se stalo za zavřenými dveřmi CIA, byl vědecký experiment, nebo ne.

Takový pokus je totiž přesně definovaný způsob výzkumu na dvou skupinách – experimentální a kontrolní. Ostatní způsoby zkoumání z právního hlediska zakázané nejsou, vysvětluje Bloche. Nestaví se přitom ani na stranu CIA, ani na stranu lidskoprávních organizací, jako je Americká unie občanských svobod nebo skupina Lékaři za lidská práva, kteří praktiky CIA označili za „neoprávněný experiment na lidech“. Tyto dvě organizace účastnící se procesu staví argumentaci na tom, že pokud jsou subjekty vědeckého výzkumu lidé, musí s participací dát informovaný a vědomý souhlas.

Na druhé straně, i kdyby nebylo jednání CIA protiprávní, etický problém může být - jak píše Gregg Bloche - především v tom, že standardní studie o lidském životě svým subjektům neubližují. „A to o mučení říci nejde.“

Reklama
Reklama