úterý 23. 1. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V Německu SPD překročila vlastní stín a na nedělním sněmu si těsně odhlasovala koalici s CDU Angely Merkel. Kromě toho, že Německo bude mít (pravděpodobně) vládu a že si oddechl Emmanuel Macron, který bude mít s kým vyjednávat o reformách eurozóny, upozorňuje komentátor serveru Bloomberg Leonid Bershidsky na to, že němečtí sociální demokraté dost možná ukazují cestu do budoucnosti. Po celém demokratickém světě se společnost rozpadá na dva ostře protichůdné bloky, které se spolu nedokážou na ničem domluvit a hovoří zcela paralelními jazyky. Uprostřed nové válečné zóny - jinak se dnešní vyhrocené soupeření už snad ani nedá nazvat - zůstávají “zapomenuty” klasické strany středu, ať už levého nebo pravého. Bershidsky v podstatě tvrdí, že nazrála doba, aby tato uskupení zapomněla na staré spory, především na dělení na (středovou) levici a pravici - a vytvořila něco jako demokratický středový blok, který se jasně vymezuje proti populistickým extrémům.

Hlavní námitkou velké části německých sociálních demokratů proti koalici je obava, že existence jejich strany ztratí smysl; že voliči přestanou rozumět, k čemu vlastně je. Bershidsky píše, že zhruba totéž ovšem může tvrdit Angela Merkel, jejíž voliči z pravého křídla strany prchají k radikálnějším uskupením, především Alternativě pro Německo. SPD a CDU přitom podle komentátora Bloombergu jsou naprosto přirozenými spojenci. CDU záleží především na konzervativním přístupu k financím a na podpoře průmyslem taženého exportu, SPD zase hodlá využít nadité státní kasy, která z fiskální politiky CDU vyplývá, k vyspravování a vylepšování záchranný sociálních sítí, integraci přistěhovalců a reformám zaostávajícího vzdělávacího systému. “Politické cíle obou stran se vnějšímu pozorovateli jeví jako navzájem se doplňující části totožné centristické, silně proevropské politické síly. Není mezi nimi dostatek protikladů k tomu, aby mohla na ideologické úrovni vzniknout skutečná konkurence,“ píše autor.

Reklama
Reklama

Merkel - Schulz TV debate
Angela Merkel a Martin Schulz • Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock

Nástup radikálů je v jistém světle přitom možno chápat jako návrat politiky do západního světa. Jestliže v předchozích desetiletích se zdálo, že především v Evropě se politická scény stala doménou naklonovaných profesionálů, mezi jejichž postoji vidí odlišnosti jen politologický profesionál, dnes si na nudu rozhodně stěžovat nemůžeme. Naopak, úkolem doby je bránit demokratické instituce před odstředivými silami radikálně názorově rozštěpeného obyvatelstva. To by mělo být úkolem silných, odpovědných elit - k hlubší četbě na toto téma doporučuji četbu nedávno vydané knihy amerických politologů How Democracies Die (Jak umírají demokracie). O tomhle Bershidsky úplně nepíše, ale v podstatě jde stejným směrem: ve středu politického pole může (a měl by) vzniknout blok politických uskupení hrdě a přesvědčeně zastávajících centrismus.

Pro politické strany je to existenční otázka. Mají se vydat za svými radikálními křídly, jak velí duch doby, nebo se začít slévat v jeden proud a s rozjívenci se rozejít? “Pro politiky reprezentující střední třídu přišla chvíle, kdy by si měli přiznat, co každý vidí: (vyklidněný, racionální) centrismus je vlastní samostatná plnokrevná ideologie. Dokonce i ve Spojených státech najdete mnohem více podobností mezi demokraty okolo Hillary Clinton a republikány Jeba Bushe než například mezi stoupenci Hillary Clinton a jejího demokratického vyzyvatele Bernie Sanderse -  nebo stoupenci Jeba Bushe a Donalda Trumpa,” píše Bershidsky.

Vyvodit z toho závěry ovšem vyžaduje velkou politickou odvahu. A třeba i vznik nových politických uskupení. Příkladem takového kroku je Bershidskému Emmanuel Macron, jehož zbrusu nová strana je podle něj vlastně “v podstatě spojením středových sil, jež svedlo dohromady politiky ze Socialistické strany a středopravé republikány”. Výsledkem je aliance, která není ani levicová, ani pravicová. Stran se nikdo neptal, jestli o podobné soužití mají zájem, Macron jim svým úspěchem prostě nadějné kádry odvedl. A Bershidsky vidí v Macronově svatokrádeži budoucnost - podobně jako v právě nelehce skládané německé koalici. Pro tradiční strany je nepochybně obtížné přistoupit na nové poměry. Opačnou možností je ale ztráta smyslu existence a postupný zánik mezi dvěma mlýnskými kameny vyhrocených názorových proudů.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Autorka menu dlouhodobě tvrdí, že se vyplatí naslouchat ženám. Další příklad pravdivosti tohoto tvrzení přinesl americký týdeník The New Yorker, který zveřejnil ukázku z připravované knihy britského reportéra Alexe Perryho The Good Mothers. Perry v ní vypráví fascinující příběh italské prokurátorky Alessandry Cerreti, která objevila nečekaný, nicméně velmi účinný způsob, jak se dostat na kobylku bossům jižní odnože italské mafie zvané ’Ndrangheta.

Cerreti, rodačka ze Sicílie, boji s mafií podřídila osobní život - identita jejího manžela je utajená, kvůli práci nemá děti a na každém kroku ji doprovází ochranka. Před několika lety si uvědomila skutečnost, kterou její mužští kolegové roky přehlíželi. Totiž že manželky, dcery, matky a další ženské příbuzné mafiánů mají detailní znalosti nelegální operací (někdy jsou do nich samy zapojené) a často jsou svědky zločinů, ale zároveň vedou nepříliš šťastné a spokojené životy.

Reklama
Reklama

Obal

Mužští prokurátoři potenciálně výbušnou kombinaci do té doby nevyužili. Mimo jiné předpokládali, že v organizaci, v níž je oddanost rodině na prvním místě hodnotového žebříčku spolu s povinností mlčet, ženy tato pravidla zkrátka nikdy neporuší. Ten předpoklad nakonec dával hluboký smysl – ženy jsou vychovávány k absolutní poslušnosti, nejprve k otci a následně k manželovi; spolupráce s úřady by je připravila o celou rodinu a ohrozila na životě. Jenže v tom se mýlili.

Cerreti měla štěstí v tom, že její šéfové z kalábrijské regionální prokuratury, kde začala pracovat v roce 2009, tvořili výjimku - a v jejím nápadu pokusit se nalomit moc ´Ndranghety přes ženy ji podpořili. Kromě svědectví a informací mohl kontakt s ženami přinést i další cenné ovoce – jsou to právě ony, kdo vychovává další generace členů organizace k oddanosti a poslušnosti. „Bez žen, které vykonávají tuto úlohu, by ’Ndrangheta neexistovala,“ řekla Cerreti Perrymu během série rozhovorů, které s ní vedl v letech 2015 a 2016.

Nakonec se jí podařilo najít  Giuseppinu Pesce, manželku jednoho z členů mafiánského klanu z kalábrijského městečka Rosarno, která se ukázala jako fantastický zdroj informací. Záznam jejího svědectví, které s ní během řady měsíců Cerreti pořídila v bezpečném domě nedaleko Říma, vydal na více než 1500 stránek.  Obsahoval lokace těl obětí vražd nebo bunkrů, v nichž mafiáni žijí paralelní životy, popis hierarchie organizace i řady operací, popis metod pašování kokainu, praní špinavých peněz, korupce a získávání veřejných zakázek.

Nakonec bylo obviněno 64 mužů a žen, ale dopad jejího svědectví byl ještě mnohem širší – díky ní italské úřady začaly mnohem lépe chápat fungování a podstatu ´Ndranghety. Po řadě dramatických obratů, během nichž Giuseppině členové nejbližší rodiny vyhrožovali a ji citově vydírali (jednou si dokonce vše rozmyslela), dospěla věc k soudu. A loni na jaře bylo díky jejímu svědectví odsouzeno celkem 34 lidí – šéf klanu, její strýc, dostal 28 let, její otec dvacet, manžel devatenáct, matka a bratr po třinácti letech. Ve vězení skončila i její babička a další příbuzní.  Giuseppina Pesce dnes žije izolovaný a nudný život v programu na ochranu svědků, ale podle Alessandry Cerreti nikdy nezalitovala.

Reklama
Reklama