středa 6. 6. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Je tomu přesně rok, kdy Saúdská Arábie spolu s Egyptem, Bahrajnem a Spojenými arabskými emiráty zahájily totální blokádu Kataru, malé, ale velmi bohaté země v Perském zálivu. Nyní se zdá, že Katar nejenže zahnal bezprostřední nebezpečí ekonomické krize, ale vyšel z  konfliktu jako politický vítěz. Alespoň to tvrdí americký novinář a expert na region Hassan Hassan v analýze pro Foreign Policy.

Katar byl pro své partnery na Arabském poloostrově již dlouho nepohodlný. Maličký ropný emirát kontroluje nejvlivnější arabskou televizní stanici Al Džazíru, je celosvětově jedním z největších vývozců zemního plynu a dlouhodobě se staví proti tradičním arabským režimům. To se projevilo především v roce 2011, kdy Al Džazíra jednoznačně podporovala protestující davy během arabského jara.

Oficiálním důvodem sankcí bylo právě to, že Katar dle tvrzení Saúdské Arábie podporuje islamistické skupiny a teror v regionu (přitom na armádní základně v Kataru působí 10 000 amerických vojáků). Míněna byla podpora skupin, které se hlásí k Muslimskému bratrstvu, a údajná proíránská prohlášení katarského emíra. Faktem je, že Katar hraje mezinárodně významnou roli. Byl největším sponzorem rebelů, kteří v Libyi bojovali proti Kaddáfímu v roce 2011 - a díky Al Džazíře má obrovský vliv v celém regionu a v posledních letech i na Západě, kde si televize rychle získává vliv skrze sociální média.

Katar byl též hlavním sponzorem islamistické vlády, která po arabském jaru vyhrála první svobodné volby v Egyptě - a poté ji v převratu rozprášila armáda vedená prezidentem Sísím. Saúdové přitom považují Muslimské bratry za hlavní ideologické rivaly v rámci sunnitského politického islámu. Jak tedy vidno, současný Blízký východ nerozděluje jen napětí mezi sunnity a šíity, neboť Katar i čtveřice jeho rivalů patří do stejného sunnitského tábora. Stejně tak  Saúdské Arábii vadilo, že Katar podporuje kupříkladu hnutí Ahrar aš-Šám, islamistické rebely v Sýrii.

Ať již byly politické hry jakékoli, koalice čtyř zemí přišla se třinácti požadavky, kterými podmínila odvolání blokády. Ty například vyžadovaly uzavření Al Džazíry či právě ukončení podpory pro islamistická hnutí. Podle Foreign Policy však byly nastaveny tak, aby je Katar nemohl přijmout. Pravým cílem koalice bylo udělat z ambiciózního Kataru vazalský stát Saúdské Arábie, neschopný nezávislé zahraniční politiky. S tímto cílem koalice zahájila i mediální kampaň na Západě, která měla za cíl obrátit veřejné mínění proti Kataru.

Reklama
Reklama

Rok po začátku krize je jasné, že tento plán nevyšel. Kataru se povedlo udržet si ekonomickou stabilitu a nepřistoupil na žádnou z  podmínek. Zároveň zahájil vlastní PR kampaň, do které dle FP investoval asi 1,5 miliardy dolarů. A ta byla velice úspěšná: obvinění z financování teroristických organizací jsou dnes mezinárodně vnímána spíše jako placená kampaň Saúdské Arábie. Svůj názor během minulého roku otočil i Donald Trump. Loni americký prezident svým tweetem vyjádřil podporu saúdské blokádě, letos v dubnu se však setkal s katarským emírem Al Sáním a poděkoval mu za dlouhé přátelství a spolupráci. Později také vyzval k vyřešení sporu na Arabském poloostrově.

Mapa Katar
Autor: Economia

Hassan v textu píše, že i koalice v čele se Saúdskou Arábií z konfliktu profitovala. Blokáda totiž omezila vliv Kataru v zemích, jako jsou Libye či Jemen. Vysoce postavený arabský představitel nicméně pro Foreign Policy přiznal, že Katar vyhrává ve velmi důležité části konfliktu: „[Máme tu] maličký Katar přečíslený několika velkými zeměmi. Na opačné straně konfliktu stojí Saúdská Arábie. Je tak docela přirozené, že mnoho lidí se postaví na stranu Kataru.“

V pondělním článku pro New York Times tak katarský ministr zahraničních věcí Mohamed Bin Abdulrahman Al Sání sebevědomě vyzývá k ukončení blokády. Píše, že Katar je dnes silnější, než byl před rokem, odvolává se na podporu Washingtonu a tvrdě blokádu kritizoval: „V čase, kdy by arabské země měly být jednotné v boji proti masovému zabíjení v Sýrii a vyhrocující se válce v Jemenu a měly by spolupracovat při budování státních institucí v Libyi a Iráku, se někteří regionální hráči rozhodli řídit sobeckými ambicemi, hádat se o drobnosti a podkopávat tak naši jednotnost. Příznak číslo 1: Blokáda mé země.“

Sebevědomí, které Katar nabyl během krize, ukazuje i nedávný výrok ministra obrany, jenž řekl, že dlouhodobým cílem země je plné členství v Severoatlantické alianci.

Čtěte také: Čtyři sunnitské státy přerušily styky s Katarem

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Autorka menu si palčivě uvědomila vlastní věk. To když zjistila, že uplynulo dvacet let od premiéry televizního seriálu Sex ve městě a také čtrnáct let od textu, který napsala do Lidových novin, když seriál na jaře 2004 po šesti sezónách končil. Výročí připomíná řada článků, a zdaleka ne všechny dnes na dobrodružství single třicátnic v New Yorku vzpomínají pochvalně.

Třeba podle komentáře v americkém deníku USA Today seriál „nepěkně zestárnul“, milostná a sexuální dramata sloupkařky Carrie, majitelky PR agentury Samanthy, právničky Mirandy a galeristky Charlotte hodnotí jako „otravná“ a některé díly prý z dnešního pohledu vyznívají rasisticky či homofobně (už ale neupřesňuje které konkrétně). Ovšem některé epizody si prý univerzální platnost zachovaly – třeba díl ze šesté sezóny, kde se řeší rozdíl mezi finančními náklady, které pro svoje přátele znamenají zadaní lidé, a které naopak lidé nezadaní. Když se totiž zasnoubíte, vdáte a máte děti, přátelé vás postupně obdarují slušnou řádkou darů, zatímco když jste single, nedostanete nic. Pokud se tedy nevdáte samy za sebe - jak to v Právu ženy na boty Carrie udělá a dostane coby dárek vymazlené lodičky.

Reklama
Reklama

1101000828_400

Možná že seriál skutečně zestárnul, nicméně dobový význam a dopad již před časem připomněla v týdeníku The New Yorker televizní kritička Emily Nussbaum, která jej považuje za „vynikající a – v jistých ohledech – radikální seriál“. Třeba tím, že přinesl první ženskou televizní antihrdinku, jíž je podle Nussbaum hlavní postava seriálu Carrie Bradshaw. Z dnešního pohledu se to asi nezdá, ale než přišla Carrie, představovala většina single dívek a žen v televizní tvorbě jistý typ ženy, jejíž klíčovou charakteristikou byla atraktivita a přijatelnost pro muže. Byly to sice ženy kurážné, ale zároveň vřelé a zranitelné. Byly sice samy, ale s nadějí, že jednou někoho najdou, protože to jsou přece tak milé dívky.

Sex ve městě tuhle naději navzdory cukrkandlovému finále nedává. Carrie a spol. jsou jiné, komplikované. Občas agresivní a někdy až děsivé postavy, které muži – snad s výjimkou Charlotte – obvykle nepovažují za sympatické. „Carrie, Samantha a Miranda byly terčem nekonečného proudu vtipů, které je vykreslovaly jako coury, zlatokopky a ženy, které nenávidí muže,“ píše Nussbaum. A dodává, že sama jako single žena preferovala obraz, který předkládal Sex ve městě: seriál líčil nezadaný život jako „luxusně oslnivý a ohrožující“ (tedy ohrožující muže), zatímco jinde se v kultuře objevoval jen jako smutný a osamělý.

A jakkoliv všechny čtyři hrdinky vskutku žily zmiňovaný luxusně oslnivý život a za nerealisticky zobrazený život na Manhattanu byl také Sex ve městě často kritizován, během let učinily řadu větších či menších přešlapů a měnily se - a to ne vždy k lepšímu, jak už to u lidí bývá. V tom kouzlo seriálu (filmy ignorujeme) bezpochyby přetrvá.

https://www.youtube.com/watch?v=DtqAEMgOTRs

 

 

Reklama
Reklama