Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Za Věrou Janouškovou

Tenhle rozhovor vznikl před rokem. Za sochařkou Věrou Janouškovou jsem tehdy na konci léta vyrazil do jejího ateliéru v Košířích, sedmaosmdesátiletá dáma se pořád smála a nakonec z toho bylo takové příjemné povídání o jejím zemřelém muži Vladimíru Janouškovi, Podkrkonoší, Umprumce a spoustě jiných věcech, ve kterém jsme se rozhodli někdy pokračovat, protože v téhle podobě to bylo jenom takové příjemné povídání. Spousta věcí se měla doplnit, zpřesnit a tak. A pak se to pořád odkládalo, odkládalo, a najednou... najednou Věra Janoušková minulý týden umřela.
Už nic nedoplníme, ani nezpřesníme, a mně to je dost líto, ale už s tím nic nenadělám. Tak to berte jako takovou neupravenou vzpomínku na ženu, která uměla vracet vyhozené věci zpátky do života líp než kdo jiný.

Stýská se vám ještě někdy po manželovi?
Ale to víte, že jo. My jsme byli dobrej pár. Mám ho v mysli, ale už je to holt všecko dávno, už se to stalo. Z Ósaky si přivezl nervovou cukrovku a to ho zahubilo. Měl v tý době velký nerváky, zahajoval Expo ve francouzštině, dostali jsme tam zlato, ale tady se o tom skoro nemohlo mluvit, tady byli u moci komunisti… Vrátil se a tady, jak už to bývá v Čechách zvykem, si ani neškrt.

Cítila jste se být umělecky v jeho stínu?
My jsme to takhle nebrali, to nebylo celkem velký řevnění. Ale musím říct, že jsme si s Evou Kmentovou říkaly, že až když jsme si s partnery rozdělily ateliéry, tak jsme se staly samy sebou. Vono vás ty mužský velice strhávaj: co blbneš a tak. To bylo pozitivní se rozdělit. Třeba jsem vybírala kamna, se slídou jsme měli krásný, a tam byly takový škváry. Dala jsem si je stranou a udělala z toho ty svý škvárovky. Kdyby to viděl můj muž, řek by, že je to blbost. To bylo rozhodně dobrý, když vás partner nestrhává.

Vladimír Janoušek byl prodejně úspěšnější, vlastně vás svým uměním živil. Neštvalo vás to?
Ale ne. Vladimír byl v podstatě oficiální sochař. Já jsem měla v roce 1962 výstavu ve Špálovce, tehdy si mě tam všiml Chalupecký. Už tehdy jsem byla v jeho stáji, zatímco Vladimír se do ní dostal až v roce 1970. Pak jsme s ním bodovali, vystavovali jsme s ním v Berlíně a leckde, s Chalupeckým to byl požehnanej vztah. Samozřejmě, Vladimír dělal třeba reliéf na Domě módy, tak byl celkem zařazenej, byl úspěšnej. Ale jeho právě štvalo, že si ho někam zařadili, jako takovýho portrétního sochaře, když mu do bronzu odlili Hollara. Tak přišel na ten fór kyvadlovej, a tím ztratil tu portrétní nálepku.

Jak vám to fungovalo v domácnosti? Musela jste být praktičtější, aby vám to klapalo?
To se dalo, já sem na to měla školy, tak mě to nezatěžovalo. Já jsem chodila v Hořicích do Vesny, školy pro ženská povolání. Naučili mě tam vařit, šít, neměla jsem potíže s oblečením, to sem si dělala sama, levou rukou.

Pak ale přišla kamenická škola v Hořicích. To pro vás muselo být fyzicky náročné, byla jste vlastně taková průkopnice-sochařka.
Učitelka na Vesně mě řekla, že jsem nadaná, ať s tím něco dělám. Přešívaly jsme kabáty a když jsem kreslila návrh, tak to řekla. Já holka z vesnice! Šla jsem se zeptat na tu školu, jestli bych tam mohla být. Probojovala jsem to, po mě tam pak byla Vlasta Kolíbalová. Kreslila jsem tam, ale byl tam profesor Plichta, který mně řekl, ať si zkusím taky modelovat. Zatímco oni dělali velký torza, já dělala malý. A pak jsem zkusila zkoušky na Umprumku a byla jsem hned přijatá. Dodnes lituju, že jsem si tam v Hořicích nezkusila i sekat kámen, ale tak daleko jsem nešla. To mě pořád mrzí.

Na VŠUP to byl tehdy silný ročník u profesora Wagnera: vy, Chlupáč, Zoubek, Kmentová, Janoušek… Byla to náhoda, nebo to způsobil poválečný hlad se do něčeho opravdově pustit?
Předtím jsem chodila k Dvořákovi, v pětačtyřicátým mě přeřadili k Wagnerovi. Nechtěla jsem, v ateliéru jsem měla kamarádky, ale řekli: neodmlouvat! Tam jsme v podstatě založili skupinu UB 12, byly to samý manželský páry. Byl tehdy takovej opravdu nápor studentskej, v jednačtyřicátým se už moc nedalo učit, to jsme byli víc doma než ve škole, tak až po válce se to rozjelo. Scházelo se to většinou u nás, měli jsme bejvalou šatlavu a intrikovali jsme proti svazu. Mrázkovi, Johnovi, Janouškovi, Kolíbalovi. První výstavu jsme měli ve Spisovatelovi a Kolíbal se už tam prosadil jako instalatér. Měla jsem tam takový sošky ze sádry a z želez, takový malý, a on mně je dal na tvárnice, což byla úplná avantgarda. Už jsme na sebe upozornili, ale snažili se nám výstavu třikrát zavřít. Poslali na nás dokonce takovou hospodyni, která přišla k Johnovi a řikala: „Pane, proč tak smutně malujete?“ A mně pak povidá: „Pani, co to děláte, ty vaše figurky by si nikdo nedal ani na kredenc!“ Tak jsem jí odpověděla, že to dělám proto, že mě to tak baví. A kluci mně tenkrát řekli, že jsem taky mohla líp odpovědět. No ale na základě toho jsem dostala ten dopis od Chalupeckýho, ten jsem pak všem mlátila o hlavu.

No ale ty vaše tehdejší věci opravdu nebyly moc líbivé. Cítili jste se, že jste v opozici proti oficiálnímu umění?
My jsme byli hrozně proti. Socialistický realismus nás vůbec neoslovil, byl to náš protest vůči oficiálnímu směru. Nás tenkrát zachránila Morava, dělali jsme reliéfy do Olomouce, Praha nám byla jaksi zakázaná.

Narodila jste se v Podkrkonoší, máte blízko k přírodě. Jaké to bylo dostat se do Prahy?
To vám ani neřeknu, nevím. Město bylo v pohodě. Jsem člověk z hor, rovina mě hrozně neoslovuje, placky nesnáším, jak to nemá kopec, tak to pro mě není dobrý. Krajina je barvitá, V Pokdrkonoší je hlína červenice tvaroslovná, jako sochař to beru tvarově… Tatínek učil v Kumburským Újezdu, ďouře jak hrom. Ale on tam měl školu, bydleli jsme v ní, od třetí třídy jsem k němu chodila jen v bačkorách, vždycky jsem přeběhla. A pak jsme chodili do Nový Paky. Šla jsem na primu do reálky, pukla jsem z matyky, tak jsem šla do měšťanky, vždycky bylo krásný, jak jsme rvali sousedům ovoce, když jsme se vraceli.

Nová Paka vyplodila dost výtvarných umělců, může za to třeba její spiritistická historie?
Nevím, čím to je. Je tam ale zvláštní, silná energie

Prý vás hodně ovlivnila školní návštěva Kuksu. Od barokního Brauna je ale dost daleko k sochám ze svařovaného šrotu, kterými jste se proslavila…
Zažili jsme krásnej výlet s Wagnerem, udělal nám tam báječnej výklad. Bylo to pozitivní, vidět to tam v tý krajině, toho Onufria, to byl zážitek. S tím už jsem se ale nemohla ztotožnit, to byl čirej dávnověk. Chtěla jsem dělat něco úplně jinýho. Člověk dělá všechno dost intuitivně, mužům náleží, že k tomu mají navíc rozum. Já byla vždycky spíš ten emoční tip. Ale připadá mi podivný to takhle rozebírat.

Váš přítel Jaromír Zemina v knížce Jak to dělám já píše, že váš muž byl spekulující intelektuál s vytrvalou ctižádostí, zatímco vy člověk instinktu a přírodní talent. To nezní zrovna jako ideální kombinace pro život. Měli jste kvůli tomu rozepře?
To ne, celkem ne. Protilehlý tipy se vyhledávaj. A rozdělením ateliérů si člověk uchoval svou osobnost. Dělali jsme ve stodole v Kalný, ale každej za sebe. Ani jsem si netroufla mu do toho mluvit, to by si nenechal. On byl autorita, to víte. Měli jsme byt v Břevnově, malířský ateliér s parketama, a já tam měla železa, hrůzy, měla jsem výstavu ve Špálovce, přišli za mnou kurátoři Lamač s Padrtou si vybrat, a když se podívali na ty parkety, jak na nich ležej ta železa, tak se s odporem vrátili do pokoje. A s tím bytem jsem získala ateliér a Vladimír zůstal v šatlavě, kde si udělal okno s Olbramem Zoubkem, tam pak fungoval.

Byli lidi překvapení, že si sochy sama sváříte?
Já jsem se to naučila vedle Vladimíra. Tavím drát a spojuju, jak říkám stehuju: šiju sochy. Ale není to tak těžký, dá se to.

Není to nebezpečné?
No tak je to teplý, taky jsem se párkrát spálila, to víte. Ale nikdy jsem nenosila brejle, ten plamen byl malej.

Co se vám na zrezlém smaltu líbí?
My jsme byli v Kalný, u rodičů sme trávili dovolenou. A jednou jsem se s neteří brouzdala potokem a objevila jsem hrnec pod vodou, krásně modrej. Vzala jsem ho do ateliéru ve stodole, ustřihla jsem rezavý dno a co s tím. Tak jsem to roztahovala, začala na to šlapat, kdybych byla chytrá, prohlásím to za první akční umění. A udělaly se mi na tom vlnky, a co s tím? Našla jsem ještě jeden a udělala jsem tomu takovou hlavu. Soused byl svářeč, tak jsem ho poprosila a on mi to svařil. Tak vznikl první kříž. Jenomže byl plochej, zvlněnej. Měla jsem jenom gips, tak jsem ho zezadu ztužila sádrou. A pak už jsem vědomě dělala ty kříže. Pak jsme se Zoubkama objevili v Berouně osinek, to už byl další materiál, který jsme spojovali bílým cementem a akronexem, a ten jsem pak podkládala pod všechny tyhle plastiky. K tomu dojdete postupem, těžko říct, jak se to stalo, je to řada náhod, tvůrčí proces, takovej.

Dneska se vaše tvorba automaticky interpretuje genderově: žena používá materiál, ke kterému má podle tradiční role nejblíž – karmy, hrnce, pokličky. Brala jste to takhle?
Tehdá byly takový ty železný neděle a byla spousta těch hromad. To byl můj ráj. Vždycky jsem chodila a tahala všelijaký hrnce. Lidi na mě koukali, slušně voblečená bába a tahá starý hrnce. Vždycky jsem to honem hnala do auta do kufru, taky mě nazvali První dáma českých skládek. O ženským umění jsem ale neuvažovala, jenom materiál a barevnost mě k tomu dohnalo. Na bronz jsme nikdy neměli, vždycky jsme hledali pro nás dostupný materiál. Z bronzu jsem nikdy nic neudělala. Ale ani když byly peníze. Byla jsem na ten odpad a těšilo mě, že věci, který lidem sloužily, a který oni vyhodili, já zase vracím metaforou do života. Což byl takovej pozitivní návrat. Z umyvadla jsem dělala bysty.

Ale vy byste byla schopná umyvadlo i vrátit úplně do života, ne, spravit ho…
Tak vo to nic, to samozřejmě. Ale umění bylo přednější, takovej praktik jsem zas nebyla.

Co říkáte na dnešní autorky, které pracují s genderem cíleně: na Lenku Klodovou, Veroniku Bromovou?
Ať žijou! Ať každej dělá, co umí. Není to moje zásluha, že mě mezi ně řaděj. Ať si to tak klidně vykládají. Já takhle nedumám, radši to dělám, než bych vo tom vážila.

Vy se pořád smějete!
Mám dobrou kondici, pozitivní věk vedu. Jak je člověk naladěn, tak je ustaven. Do mejch soch se smutek nikdy moc neodrazil, ale já jsem ani neměla nikdy velkej důvod bejt na tom špatně.

V 60. letech jste byli se Zoubkovými autem v rumunském Targu Jiu za Nekonečným sloupem od Brankusiho, byla to prý doba velkých mejdanů…
To bylo krásný, já vždycky vařila na butanu, Eva stavěla stan a mužský se opíjeli. Do Rumunska to byla krásná cesta autem. Vůbec jsme si na nervy nelezli. Pak jsme si cestou nakoupili vína, přistáli jsme u Zoubků v bytě, vybalili jsme vína a zůstali jsme tam do rána, všechno jsme vypili, ani jsme se nemohli rozžehnat. Nějak jsme si padli do noty, byli jsme dobrá sestava.

Dneska se už výtvarná scéna takhle moc nebratří. Čím to bylo, tohle sdružování?
Ten režim nás zahnal do skupin, už dávno byl Máj, Etapa, my jsme byli až jedni z posledních, UB 12, úplně blbejch dvanáct, jak nám občas říkali. Intrikovali jsme.

A co se vám podařilo zintrikovat?
No nic! Svaz byl silnější, ale aspoň jsme se mohli bavit. Ti co šli režimu na ruku, to byli blbouni… V 60. letech to bylo hezký, ale v 70. nám už bylo jasný, že to žádná legrace už nebude. A taky nebyla. Nastoupením Husáka nám to všechno šlo do háje. Na Moravě nás ale vítali se zpěvy a tanci. Poznali jsme se s Chloupkem, brněnským galeristou a ten nás zachránil. Protože do Brna jsme mohli dělat zakázky a tak to šlo. Jinak to bylo na draka.

Byla jste na indexu, mohla jste se živit jen realizacemi na sídlištích, upravila jste třeba jednu mlékárnu. Ty práce teď ale nezařazuje do svých knížek, proč?
No byla to zakázka, kšeft. Dalo se tím uživit, nemusela jsem dělat jinou práci, dávaly se sice dvě procenta do fondu, ale bylo to dobře placený, z toho se dalo žít dlouho, něco se uložilo, Vladimír postavil ateliér, mohli jsme si to dovolit postavit, protože zrovna koupili věci od nás od obou, to bylo dobrý, Jablůnka, Chemapol. Vždycky se muselo něčemu vyhovět, nebylo to spontánní jako volná tvorba, muselo se přizpůsobit.

První výstavu za normalizace jste měla až v roce 1982 v Českém Těšíně. To vám bylo už šedesát. Bylo těžké tak dlouho čekat?
Už jsme měli asi jiný zájmy, třeba taky. Rozhodně víc vzpomínám na 60. léta, to byly ty nejpozitivnější roky naše. V Berlíně nás tiskli, měla jsem tam kříže, s Medkem jsem vystavovala. 70.-80. byl útlum, Husák lez Rusákům do zadku, až koukal hlavou. Vladimír to snášel taky blbě, to byl najednou úplnej útlum, taky to odnes, s tou cukrovkou. Snášel to hůř než já, uhynul. Člověk se musel smiřovat se spousta věcma. Nejhroznější bylo, když umřeli Eva Kmentová a Jiří John, to byly pro nás pekelný ztráty, byli to milovaní lidi. John byl dělnej hoch, když se u nás dělaly Silvestry, šel na dřevo, jako jedinej makal. Bylo vidět, že je to venkovskej hoch, kterej si všechno musel udělat. Jako já.

Kdy jste naposledy svařovala?
Už dlouho ne. Chodí ke mě pán, ten mi svařuje, já mu dávám jen pokyny. To je dobrý, ne?

A co váš dávný přítel Olbram Zoubek,? Dnes je hrozně populární, proč nejsou banky plné také vašich soch?
Olbram… Jednou jsem ho potkala, pozval mě na frťana, a ptám se, co se mu stalo. A on, ale, píšou o mně noviny správně, ale sere mě to. Dávaj mi zabrat za to, že dávám do bank ty modrý dámy. Je to velkovýroba, no. Není to od něj úplně dobrá role, já bych takhle nemohla. To by mně nesedělo, Ježiš, jen to ne! Úspěch mě nikdy nebral, to je věc mužskejch, ješitnost mužů. Těší mě ale, když mi udělají retrospektivu, to je vždycky dobrý.

Potkal jsem vás před pár lety na zájezdu na bienále v Benátkách. Sledujete současné dění pravidelně?
To byla tenkrát taková poslední cesta. Výjimka. Na něco zajdu, ale že bych byla vernisážový tip, to vůbec ne. Sochařský výstavy se moc nedělají a na ty instalace moc nejsem. Pro mě už je to jiná poloha, pro mě je to jen takový dočasný, nebo co. Hodnotově mi to už nesedí. Tak moc mě to neoslovuje.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].