Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Chalupáři mají nabito, ale způli střílí slepými

Recenze: Jak si můžeme v rámci jediné výstavy zaměřené na zakoušení každodenního světa nerozumět

Podle pořadatelů ceny Scerankovou zajímá vztah fotografického obrazu k realitě a to, nakolik jsou lidé schopni vizuálně reflektovat současnost. • Autor: HN, Matěj Slávik
Podle pořadatelů ceny Scerankovou zajímá vztah fotografického obrazu k realitě a to, nakolik jsou lidé schopni vizuálně reflektovat současnost. • Autor: HN, Matěj Slávik
Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik
Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik

Chalupeckého cena má nabito, ale způli střílí slepými. Jakkoli jsou všichni letošní finalisté autory pozoruhodných prací, až na Richarda Loskota a Terezu Velíkovou vystavují v rámci aktuální prezentace ve Veletržním paláci selhávající díla. Měřítkem těchto selhání jsou sama témata, kterých se umělci chopili a kterým v posledku nedokázali dostát.

Stojí v tomto ohledu za zmínku, že nezáměrným, leč čitelným společným pojítkem prezentace je zkušenost míjení, nedorozumění či rozklížení mezi světem, na který úlevně spoléháme, a světem, ve kterém jsme pouze pravděpodobní a vlníme se jako kvantové částice. Nemá každopádně smyslu se v tomto ohledu dlouze obecně rozepisovat; postupujme tedy výstavou popořádku.

Na zastávce reality

Richard Loskot dlouhodobě pracuje se zvýrazněním těch jevů světa, které jsou sice takříkajíc na dosah, ale k jejichž prožitku nám často chybí rozlišení či pouhá trpělivost - od rádiových vln a reliktního záření přes svéhlavost techniky až po sám čas. Jeho práce, mimochodem důsledně funkční či interaktivní, tak navozují podmínky polní laboratoře, ve které lze za zjednodušených či zjitřených podmínek fyzicky či intuitivně pochopit a prožít své bezprostřední okolí způsobem, jakým mi to samotné ani neumožňuje.

Instalace Barva je to, co není takto využívá filmové techniky neutrálního pozadí a projekce k vytvoření virtuální reality, které divák čelí při průchodu kolem zrcadel odrážejících projekční plátno v matoucím úhlu pokračujícího prostoru. Před vámi tak v odraze společně se sebou samými vidíte květináč, který by měl být za vámi, leč otočíte se – a nic, přestože vy zcela jistě existujete, i kdyby se pět pater pod vámi procházely samé klobouky.

Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik
Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik

Tato zkušenost zcizeného pozadí je v prvém okamžiku skutečně až fyzicky mámivá a ve své jednoduchosti dokonale postihuje paradox, že je to právě akt ohlédnutí se za naše záda, lépe řečeno svět za našimi zády, který zakládá setrvalou skutečnost či akutnost toho, co je před námi.

V druhé část instalace posedává či nervózně postává mladík a chová se, jako byste spolu měli nějaké pořízení. Jakmile však intuitivně na zlomový okamžik přibrzdíte a přirozeně zareagujete na spatřenou druhou osobu v životní velikosti, filmová smyčka pokračuje jako lhostejný vlak, který vám ujel se zavazadly a nechal vás trčet na opuštěné zastávce reality.

Mladíka lze pouze těsně minout, ať už jako živoucí tělo, nebo jako následný odraz vás samých v zrcadle. Tuto zkušenost v pomyslném závěru završuje možnost stoupnout si na projekční plátno. S mladíkem se tak konečně potkáte, leč jen jako filmový obraz, který vás z povahy věci nechá vyprovodit za dveře probíhajícího setkání.

Nezakouší však tuto plebejskou verzi Vélasquézových Dvorních dam každý, kdo právě s někým blízkým domluvil po Skypu a po dvou hodinách jakkoli důvěrného hovoru mu jen prázdně hučí v hlavě? Není první i druhá část instalace zkratkou skutečnosti zářících obrazovek, displejů a intimních, leč konferenčních hovorů, jež nemá/nemají záda?

Do několika okamžiků překvapení se tak Loskotovy vtěsnala zkušenost, která je málokdy tak čitelná a laboratorně zřetelná – zkušenost digitální samoty (či jakési hypoxie mezi obrazy), která má paradoxně mnohem blíže k raným zkušenostem s telefonem z přelomu 19. a 20. století než k uhranutí fotografií.

Spoutané živly

Prezentace Lucie Scerankové trpí tím, že snaží říci příliš mnoho, a blokuje tak vlastní potenciál. Iniciační obraz Starého světla, které je nositelem okamžiku stejně jako nelidského přelivu času, je ohromující, ale autorka jej vlastně ihned opustí ve prospěch mnohem obecnějšího záměru vytváření „modelových situací, kde přes vlastní měřítko můžeme uchopit jinak neovladatelnou situaci“.

Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik
Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik

Tyto situace souvisí s mocí přírodních živlů, v rámci nichž autorka zdůrazňuje čas, proti jehož působení staví fotografické fikce. Na rovině samotné fotografie ji pak v rámci aktuální série zajímá „vztah fotografie a prostorovosti, hra se sochařskými principy v rámci fotografie“. Klíčovým slovem je vnímání, prožívání.

Práce s fotografií jako médiem v rámci aktuální série však výrazně omezuje potenciál fotografie pokoušející se exponovat živly. Už jen tím, že autorka v rámci prvního přístupu bere záměrně hrubou manipulací a zvěcněním fotografiím jejich iluzivní, a tím pádem podmanivou sílu. Kritický potenciál fotografie se tak obousměrně ruší.

Na výstavě se krom toho setkáme výhradně s živly přírodními (voda, oheň), které se zdůrazněným živlem času nemají viditelně mnoho společného. Kýžené poodstoupení od času prostřednictvím fotografické fikce, vytvoření „jiného teď“, ostatně není tak jednoduché. Jak obejít a exponovat pohlcující čas tím, že mu nabídnu pouhé náhradní sousto? V tomto ohledu se autorka vydala trnitou cestou, neboť vystavené fotografie představují hrubé koláže, v rámci nichž je fikce zřetelně čitelná a tím pádem odzbrojená.

Proti této strategii lze postavit fotografie Jeffa Walla, kde čas doslova přebývá skrze sofistikovanou a mnohdy de facto nečitelnou kompozici okamžiku, popřípadě krajiny Beate Gütschow, v jejíchž realistických kolážích je čas exponován coby zcela fantazmatická kvalita pospojovaných fragmentů, které od sebe nelze viditelně jasně oddělit.

Stejně tak se zdá, že autorka přehlédla vnitřní rozpor, který se do jejích aktuálních fotografií promítá: pokud živel zkrotím vlastním měřítkem, bude to stále ještě živel? Pokud živel zkrotím komorním formátem fotografie, neztratí se mi samo téma před očima? Připomeňme, že předchozí práce autorky na toto téma zabíraly z dobrého důvodu i několik metrů, popřípadě vsazovaly živel (oceán, pádící koně) do menšího měřítka tak, aby si zachoval svou nekvantitativní sílu, aby přírodu exponoval v miniatuře, nikoli naopak.

Ve Veletržním paláci však čelíme fotografiím, kde například vlna explodující skrze fotografii ledabylostí koláže i formátem působí jednoduše nepatřičně a krotce. Stejně tak vyloženě se nabízející efekt náhlého stísnění v rámci snímku Procházka, v němž autorka sestříhala protilehlé svahy lesní cesty, vyloženě anuluje viditelný šev, nehledě na to, že právě tento snímek by vyžadoval životní velikost, nikoli ledabylé opření o zeď (opět se tak vracíme k Beate Gütschow).

Snímek Řeka (snímek vlastních nohou, stojících na fotografii řeky) by pro změnu vyžadoval, abychom si na fotografii stoupli my sami – takto pouze řešíme rovnici s předem jasným výsledkem, hrozící navíc banálním vyústěním „nevěř všemu, co vidíš“. Snímek cizích nohou takto pouze vzdáleně avizuje zkušenost, se kterou se míjí, a tím pádem ji ve výsledku nejenže netematizuje, ale přímo blokuje. Jelikož právě zakoušení stojí explicitně v centru autorčiny pozornosti, pak aktuální série představuje v jinak pozoruhodném autorčině díle slepou uličku.

Hájemství smrti

Martin Kohout vyšel ve své instalaci Dreadlocks a videu Free Mail ze zkušenosti neustávajících útoků SMS zpráv, které nás z denního snění budí jako přemnožení komáři. „Ve videu tak autor používá kapesní nástroj sloužící mimo jiné i na kontrolu emailu, jenž mu svou neustálou aktivitou zasahuje do soukromí, k tomu, aby nahlédl papírovou poštu cizích lidí (citace tiskové zprávy).“

Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik
Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik

„Dredy“ z kabelů či drátů v tomto kontextu skutečně působí jako metafory našeho vlastního zauzlení v elektronických i telefonních sítích, stejně jako primitivní, leč účinné štíty proti všeprostupujícímu Signálu.

Jenže… telefon lze jednoduše vypnout a email taky prozatím nevylamuje dveře. Jaká je souvislost mezi vlastním špatně ovládaným nutkáním, či přímo slabostí vůči osobně zvolenému uživatelskému rozhraní či kontrolou vlastních emailů a mezi šmírováním cizích dopisních schránek?

Autor vlastně úplně minul situaci, která už je delší dobu v rejstříku detektivek i filmových dramat - a která je na rozdíl od samovolného přejídání se nízkokalorickými vzkazy akutním a stále se rozvíjejícím příznakem neovladatelné současnosti. Totiž že jsme-li mimo signál, zvláště pak v tkáni města v těsné blízkosti milionů lidí, ocitáme se přesto v hájemství smrti.

Columbo je mimo

Filmový příběh The Lost Case Romana Štětiny je důmyslným prostřihem epizodami seriálu Columbo, přičemž autor „prostřednictvím střihové skladby tematizuje snahu filmového průmyslu zachovat oblíbenou postavu co možná nejblíže zažitému vzoru a diváckému očekávání.“ Nestřílí se však i zde slepými patronami do vzduchu, jakkoli je slovy autora zestárnutí detektiva rychlostí 35 let za hodinu „vlastně spíš takový vedlejší efekt. Jde hlavně o pohled dovnitř postavy samé, o studii detektivního žánru jako takového“?

Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik
Snímky z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého • Autor: HN, Matěj Slávik

Seriál Columbo je přece na zřetelném a neustále zdůrazňovaném anachronismu postavy detektiva založen. Columbo je jednoduše už od samého počátku všestranně „mimo“ a do domácností losangeleské smetánky chodí na výzvědy stejně, jako se vlamuje do jemu nepadnoucí doby. O to víc pak se všemi nemilosrdně vytře podlahu – ale v této klíčové katarzi se první a poslední epizoda seriálu nijak neliší.

Jinými slovy, filmový průmysl se v postavě Columba o zachování vzoru nijak nesnaží; sama postava detektiva, průsečík vysloužilých propriet, gest a geniální citlivosti pro jakékoli nesrovnalosti, je od počátku psána jakožto zřetelný typ. Na rozdíl od postav detektivů, kteří jsou skutečně modelovány herci a souvisejícími očekáváními – od Belmonda po Stevea McQueena.

Mnohem aktuálnějším terčem by tak byly naopak seriály, kde v rámci scénáře/děje nominálně stárnou postavy, aniž by s nimi však adekvátně stárli jejich herci. A hlavně, kde se postavy chovají až na kosmetické změny jako stále stejní idioti, jako by se jich život nijak nedotkl (Zákon a pořádek, CSI, ale i Jak jsem poznal vaši matku, Přátelé…). Což je – dle všeho i kvůli normotvorné roli podobných seriálů/obrazů – vlastností nejen jistých televizních žánrů, ale i jejich diváků.

Povaha částic

Výstavu takřka příznačně uzavírá divadelní jednoaktovka Hra o knize Terezy Velíkové. Popis z tiskové zprávy de facto přesně vystihuje její smysl:

„Videoinstalace s názvem Hra o knize je podobenstvím o nejasnosti a nestálosti skutků, rolí a motivací, odehrávajícím se v otevřeném prostoru mezi divadelním představením, filmem a performancí. V rámci děje, probíhajícího paralelně na čtyřech projekčních plochách, sledujeme hlavního aktéra, který během obsesivního pročítání rozličných knih volně přechází mezi rolemi sebe sama, herce i komentátora. Všechny tři postavy si přitom v postupně gradující scéně střídavě uzurpují nadvládu nad dějem, jehož výsledný smysl je přitom daný konkrétním postojem samotného diváka v časoprostoru celé instalace.“

1374 • Autor: Respekt
1374 • Autor: Respekt

K čemuž stačí dodat, že hrdina této komorní jednoaktovky hledá „vlastní slova“, která nicméně vytrhuje z cizích knih, jež však nečte a kterým snad ani nerozumí. Jak by mohl, když nejsou jeho, když loví sebe samotného ve vodách cizích řečí? Zkušenost nedorozumění, daná už absolutním nárokem vlastní, a tedy pouze vlastní řeči, se tak koncentruje v několikaminutovém filmu. Snímek dokonale exponuje naši současnou povahu kvantových částic, pro které je klíčovou proměnnou identita, aniž bychom se chtěli vzdát nespoutanosti, energie, nestálosti a rozpornosti.

Svým způsobem je kongeniální, do jaké míry si můžeme i v rámci jediné výstavy zaměřené na zakoušení každodenního světa dokonale nerozumět. To už je ale - zdá se - problém vystavených děl. Pokud poukazují tam, kde nic není, pouští se do klukovské šarvátky s kapslíky.

Zvolte svého vítěze Chalupeckého ceny: 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].