Příběh na každém kroku. Co se opravdu dělo na Sudetoněmeckém sněmu v Brně

Kdyby se Sudetoněmecký sněm nekonal na výstavišti v Brně, ale třeba v Norimberku, tak by Lorenz Loserth ráno z hotelu vyšel v kroji. „Přemýšlel jsem nad tím, nakolik mám být jako Němec rozpoznatelný? A raději jsem si kroj zabalil a převlékl se až tady,“ říká. Nebylo to jediné bezpečnostní opatření, ke kterému ho přiměly zprávy o protisudetských náladách části české veřejnosti.

„K našemu kroji patří bílé podkolenky, ale slyšel jsem, že v Česku asociují henleinovce. Tak jsem si s sebou zabalil i šedé, ať neprovokuji,“ ukazuje pár šedých podkolenek, které ale zůstaly v tašce. „Nakonec jsem se rozhodl, že nebudu v nějaké kamufláži a vzal jsem si kroj tak, jak se patří,“ říká.

Přehlídka krojů, dechovka, tanec, posezení u piva a klobásy a prezentace malých krajanských spolků tvořily jako každým rokem základ programu Sudetoněmeckého sněmu, z něhož se letos stal dějinný okamžik. Šlo o první setkání sudetoněmeckých vyhnanců na půdě někdejšího staletého domova v Česku. A na jeho průběhu si mohl každý na vlastní oči ověřit relevantnost hrozeb zdejších nacionalistů, kteří brněnskou slavnost označili za ohrožení české národní identity. 

Kdo má pod šedesát...