Deník MfDnes včera na titulní straně uveřejnil informaci o tom, že se Jiří Paroubek 12.5.2006 - tedy ještě jako premiér - sešel v Kramářově vile se zástupci lobbyistů a konzultantů z firmy Crane Consulting Jiřím Kryšpínem a Andrejem Surňákem.
Firma Crane Consulting tehdy pracovala pro rakouský Steyer. O pár měsíců později byla smlouva o nákupu transportérů podepsána. Jiří Paroubek včera popřel že by s lobbyisty jednal o pandurech. Naopak jednalo se prý – a nakonec bezúspěšně – o spolupráci na volební kampani pro ČSSD.
Skutečností je, že firma Crane se sociální demokracií spolupracovala na předešlé volební kampaní a taktéž je pravda, že schůzky s lobbyisty naprostá většina českých politiků považuje za něco úplně normálního. Především u poslanců se jedná o úplně denní chleba a věc do té míry provozní, že už to nikoho vůbec nevzrušuje.
Když je ale politik také vysoký státní úředník, je to, resp. by to mělo být, něco úplně jiného.
Ať už to bylo s firmou Crane a Kramářovou vilou jak chtělo, čeští politici a vyšší státní úředníci by si ušetřili mnoho nervů, kdyby o svých schůzkách vedli jednoduchý úřední záznam či zápis, který by byl – po uplynutí určité karantény či ochranné lhůty (ta by se ovšem vztahovala jen na politiky nikoli na čisté úředníky jako je třeba šéf NKÚ nebo předseda antimonopolního úřadu) – normálně dostupný veřejnosti.
Americký prezident Lyndon B. Johnson a po něm Richard Nixon rozhodli dokonce o nahrávání schůzek a pracovních jednání v Bílém domě. Je asi možné souhlasit s tím, že takové opatření je asi příliš dryáčnické či orwelliánské, že politik potřebuje také volně dýchat. V našem případě by stačilo trochu prachobyčejné štábní kultury. Potíž je v tom, že nikdo nenastavil ani tu.
Představme si to asi takto. Bude-li nějaký ministr osočen z toho, že se tehdy a tehdy tajně sešel s člověkem XY, podívá se do svých úředních záznamů, kde se schůzka odehrála, jak byla dlouhá, čeho se týkala (stačí jednou větou) a kdo se jí zúčastnil. Po skončení premiérské (ministerské) funkce, zůstane tento materiál v archivu úřadu vlády a bude jednoduše dostupný veřejnosti. Pro schůzky v budově úřadu vlády - na rozdíl od schůzek po hotelích a pumpách – budou platit přísnější a detailnější pravidla evidence. Kramářova vila spadá pod úřad vlády.
Zdánlivá maličkost velmi rychle vylepší zdejší politickou kulturu. Veřejnost se naučí rychle rozlišovat premiéry (ministry) lajdáky, špindíry, poplety a ňoumy a ty se spolehlivým štábním pořádkem, kteří se nezaplétají, protože jim stačí nahlédnout do „úřední knihy schůzek a návštěv.“
Platí to i pro spoustu dalších událostí z minulé doby. Předseda antimonopolního úřadu Martin Pecina měl učinit záznam o své schůzce u benzinové pumpy s Andrejem Babišem, prezident Václav Klaus má disponovat dostupným záznamem o své schůzce s šéfem Lukoilu a kancléř Weigl má mít záznam o schůzce se Šloufem.
A dovolená v Toskánsku či na Sardinii? O modelkách v Berlusconiho rezidenci záznam vést netřeba, o jednání s lobbyisty a řediteli firem na dovolené záznam existovat má. Ministr či premiér je totiž v práci skoro pořád.
Že se tím korupce a klientelismus „nevyřeší“? To jistě ne. Ale trochu to pomůže. A za každé „trochu“ musíme být vděčni. A každé „trochu“ máme žádat. Když budou registrovaní lobbyisté chodit po parlamentu s visačkami LOBBYISTA, také to TROCHU pomůže, i když to některým chytrákům a šíbrům připadá naivní a směšné.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
