Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Guvernér Singer a prezidentova racionalita

Jan Macháček • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Jan Macháček • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Miroslav Singer se stal novým guvernérem centrální banky. Nutno říci, že toto rozhodnutí prezidenta Václava Klause patří mezi jeho rozhodnutí šťastnější a rozumnější.

Miroslav Singer je osobnostně, vzdělanostně i na základě zkušeností v bankovní radě lepší kandidát než druhý viceguvernér Mojmír Hampl, o jehož kandidatuře (prezident žádné kandidáty na guvernéra ČNB neoznamuje) se také v médiích spekulovalo. Hamplovy nedávné mediální útoky na MMF prokázaly, že na guvernéra nemá. Další kandidát, o kterém se spekulovalo, prezidentův kancléř Jiří Weigl, sice patří v rámci prezidentova okruhu mezi slušně vychované gentlemany (srovnáváme s pány Jaklem a Hájkem), ale ač ekonom, problematikou měnové politiky ani regulace se posledních minimálně deset let vůbec nezabývá.

Vždy tvrdím, že udělá-li politik něco správného či racionálního, je třeba ho chválit, takže v případě Klause to tímto činím. Pro prezidenta to neplatí jak známo vždy. Jmenování Pavla Řežábka do Bankovní rady ČNB, člověka, který si před jmenováním teprve vylepšoval angličtinu a osvěžoval Samuelsona, mezi racionální či obhajitelné rozhodnutí nepatřilo. Oproti tomu druhý termín pro guvernéra Zdeňka Tůmu racionální byl.

Zdá se tedy být i dobré, že prezident dodržuje jakousi tradici. Jmenování guvernéra by nemělo pokud možno trhy překvapovat a kandidát by měl pocházet z bankovní rady centrální banky, kde už absolvoval nějakou zkušenost.

To ovšem neznamená, že jsme blízko ideálního řešení. Jde o racionalitu relativní, racionalitu zevnitř Klausova světa, ze kterého on osobně pochopitelně nedokáže vystoupit. Klausův svět rovná se odměňování za názorovou loajalitu a Klausův svět rovná se využívání pravomocí na plný plyn. Ideální řešení je takové, že bankovní rada je pestrobarevná názorově (v našem případě je asi stěžejní názor na společnou evropskou měnu, ale nejde samozřejmě jenom o ni, například jde i o ideologické postoje ve vztahu k regulaci a řadu dalších věcí).

Stejně tak by bylo správné, aby veřejnost i odborná veřejnost znaly dopředu jména kandidátů, a lepší by bylo mít v ústavě jejich veřejná slyšení v Senátu a schvalování v Senátu (prezident pochopitelně nemůže za to, že to tak není). Naše centrální banka má svou nezávislost zakotvenu v ústavě, a proto se nabízí paralela s ústavním soudem.

Pestrobarevnost ústavního soudu může být zajištěna dvojím způsobem. Když to velmi zjednodušíme, v prezidentském systému – například americkém - k ní dochází přirozeným střídáním liberálních a konzervativních prezidentů, kteří, pokud mají na své straně legislativce, jmenují soudce sdílející jejich pohled na svět (pokud na své straně legislativce nemají, musí být už kandidát sám o sobě kompromisní).

V systému neprezidentském (jako je ten náš) je ideálem, aby nadstranický prezident vybíral ústavní soudce s různým světonázorem (liberály i konzervativce) a různého profesního původu (soudce, advokáty, profesory, bývalé politiky, právníky – politology, právníky – ekonomy). V neposlední řadě se asi sluší myslet i na určitý podíl mužů a žen.

Podobné by to mělo být s centrální bankou. V bankovní radě by se ideálně měli mísit bankéři, akademičtí ekonomové i lidé profesionálně vyrostlí uvnitř instituce. Zde je dašlí slabina prezidentových nominací: Klaus ještě nejmenoval do bankovní rady nikoho, kdo v centrální bance profesně vyrostl, což jeho předchůdce činil (Luděk Niedermayer, Pavel Racocha, Jan Frait a další). Alespoň v tomto ohledu by při příští nominaci do bankovní rady mohl prezident překročit svůj stín. I když víme, jak je to těžké.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].