Boris Johnson se nejdřív prolhal až na vrchol a pak ke svému konci

Boris Johnson rezignoval na post britského premiéra. Oficiálnímu oznámení, tradičně provedenému před vstupem do Downing Street číslo deset, předcházelo jeho netradičně dramatické odsekávání od moci ze strany vládních kolegů i vládních poslanců ve sněmovně.

Moderátoři čtvrtečního ranního vysílání stanice BBC nestačili počítat rezignace ministrů i juniorních členů vlády. Padesát jedna, padesát dva, padesát tři… Komentátoři se po celodenním úprku konzervativců od Borise Johnsona nakonec v podstatě omezili na konstatování, že premiér nemá, kým by svoji vládu zaplnil, a není tak v podstatě schopen zabezpečit fungování kabinetu. Boris Johnson, jak se dalo očekávat, vzdoroval do posledního okamžiku. Nakonec ale zůstal sám, stoupenci mu došli.

Jeho vzestup i pád vejdou do dějin, to je v podstatě jisté. Nebýt Borise Johnsona, byla by Velká Británie dnes dost možná stále členem Evropské unie. Johnson si kariéru vybudoval nejdříve na novinářském šíření dezinformací o Evropské unii, pak se stal více méně proevropským ministrem zahraničí a těsně před zahájením kampaně o brexitu se rozhodl postavit na stranu stoupenců odchodu z EU.

Jeho charisma a populistický talent pak zvrátily průběh kampaně. I v centru jeho poselství byla -  jak jinak – lež, tedy údajných 350 miliónů liber, které z ušetřených peněz po „osamostatnění“ Británie každý týden získá pro britské zdravotnictví. Johnson si prokázaný nesmysl neváhal nechat nastříkat na předvolební autobus. „Boris Johnson nemá vyvinutý smysl pro stud v našem obvyklém slova smyslu,“ glosoval v uplynulých dnech jeho přístup jeden britských komentátorů.

Po hlasování následovaly dlouhé měsíce zmatků, neboť jak se ukázalo, stoupenci brexitu neměli žádný plán. A v jistém smyslu ho nemají dodnes, Johnson dokázal vyprovodit z Downing St. nejdříve Davida Camerona  (vedl kampaň za setrvání v Unii) a později Theresu May (jako premiérka usilovala o „měkký“ brexit) a nakonec to byl on, kdo podepsal rozvodovou dohodu s Bruselem.

Ta však nedokázala uspokojivě vyřešit otázku Severního Irska, které je dnes ekonomicky de facto členem Unie, ale politicky zůstává součástí Spojeného království. Situace je zjevně dlouhodobě neudržitelná a Johnson v posledních měsících otevřeně hovořil o tom, že přestane dohodu dodržovat. V praxi by to znamenalo jenom další lež. Tentokrát v mezinárodním formátu, lež během jednání s EU.

Lhaní ale předznamenalo i Johnsonův konec. Premiér lhal o večírcích, jež se konaly v Downing Street během covidového lockdownu, který předseda vlády sám vyhlásil. Lhal veřejnosti i svým nejbližším kolegům. Lhal opakovaně - naposledy, když tvrdil, že neměl tušení o nevhodném chování svého kolegy, kterého jmenoval do významné parlamentní funkce. Zjednodušeně řečeno, Boris Johnson se prolhal do stavu, kdy nikdo nedokáže odhadnout, jakou hodnotu má to, co právě říká.

Johnsonův příběh nicméně dost možná obsahuje i jistý happy end. Konzervativci sice na nějakou dobu teatrálně populistickému politickému stylu podlehli, ovšem dokázali se podle všeho vzpamatovat. Nakonec se vzbouřili a Borise Johnsona svrhli. Co je možná ještě důležitější, v řadách jeho možných nástupců není nikdo, kdo by ho naplno kopíroval. Ve Spojených státech hrozí Donald Trump návratem -  nebo se za jeho zády řadí kandidáti, kteří jsou ještě „trumpovatější“. V Británii to v tuto chvíli vypadá, že Johnson byl výjimečným úkazem, který nebude mít plnohodnotné následování.

Boris Johnson zůstává dočasným premiérem. Konzervativci se u moci udrží, mají dostatečnou většinu v parlamentu, ale několik týdnů jim bude trvat, než náhradníka vyberou. Pak budou muset řešit ekonomické problémy, Severní Irsko, tlak opozice na předčasné volby nebo stále sílícím požadavky Skotska na vypsání referenda.

A pak je tu samozřejmě válka na Ukrajině. Boris Johnson patřil k velkým spojencům Kyjeva a neochvějně podporoval prezidenta Zelenského. V tomto bodě se ale nejspíš není potřeba obávat: na obzoru se žádná zásadní změna kurzu ve vztahu k Rusku nerýsuje.